Mýtus o mluvících hlavách v českém dokumentu včera postavila na hlavu režisérka Erika Hníková. V dalším pokračování Českého žurnálu, nazvaném Pět zrození, se podívala do vinohradské porodnice a převážně obrazem, bez velkých řečí, si položila dvě základní otázky: je v zaběhnutém chodu velké nemocnice místo pro lidský přístup k matce, potažmo k novopečenému otci? Je na takovém místě prostor pro něco, čemu říkáme přirozený porod?
Malý skandálek se odehrál už před odvysíláním (12. 11. ČT2). Vinohradská nemocnice si stěžovala na podtitul inzerovaného pořadu, který zněl „dokument o opuštěnosti, separaci a neosobním přístupu v praktikách jedné české porodnice...“. „Proč právě my?“ ptaly se rozhořčeně Vinohrady. Argumentovaly veřejnoprávností a objektivitou – podle této logiky by Hníková zřejmě měla objet všechny porodnice v Česku, zjištění zprůměrovat a vydat svědectví o všem a o ničem. Jako se to dělá ve zpravodajství.
Zpravodajství naštěstí není publicistika. Slogan musel pryč, obsah však zůstal plně v jeho intencích. Je fakt, že se mi při sledování filmu chtělo několikrát vykřiknout „ALE“ a napadlo mě, zda autorka nechce jen ilustrovat přesvědčení, s nímž snímek začala připravovat. Velnuté titulky s rozepsanými vedlejšími účinky léků, které rodičky dostávají tu na bolest, tu na zesílení kontrakcí, jsou efektní, výmluvné, ale já fakt nevím, které z nich byly aplikovány jako kapric porodníka, co spěchá domů, a které jsou nezbytné pro přežití dítěte.
Co filmu rozhodně nelze upřít, je atmosféra. Štáb asistoval během dvanácti dnů u pěti porodů a, zaplať bůh, nechal mluvit převážné dlouhé, často neutěšené záběry — na chodby, jimž vládnou uklízečky, na otce čekající, zda se jim podaří odchytnout sestru a získat aspoň nějaké informace, na matky, jež nejsou za velkou bolest odměněny tím, že zůstanou po porodu s novorozenětem.
Hníková se nikoho moc neptá, nežádá vysvětlení (což je možná trochu škoda), pozoruje a konstatuje. Neřekl bych — a o to jí asi ani nešlo –, že by odhalila nějaká zásadní lékařská pochybení či nedbalost. Její zpráva má pro mě jediný, ale velice silný závěr: takhle to vypadá, když otrocky přijatá pravidla velké instituce vytěsní lidský rozměr, když léta zajetá rutina zapomene na selský rozum (a cit). Kdyby Hníková natáčela ve šroubárně, nazval bych to špatnou logistikou. V porodnici to působí velice melancholicky a beznadějně. Přestože se u toho rodí dětí.
