OMG! Vyšla vtipná, sprostá, přidrzlá, nekorektní a sympaticky přechytralá knížka mapující „českou historii v 50 fejsbukových profilech“. A jedna z nejvýraznějších českých prozaiček popsala den tří žen a jejich milovaných nejbližších – drama v plně obsazeném sedmimístném volvu a posléze na tátově narozeninové oslavě.
Otec vlasti: „Tvl, asi založim univerzitu, jinak budou všichní rychlostudenti z Plzně:-(“
Kolibřík: „Jj, nechceš si na to něco výhodně pronajmout? Model Škodův palác funguje báječně:-)“
Otec vlasti: „Tvl, asi postavim hrad, aby bylo kam dát všechny ty korunovační klenoty a poklady… Už sem si vyhlíd flek, city elefantem je tam člověk z Prahy za chvíli, takže na pohodu:-)“
(Toto se líbí uživateli Harry Jelínek)
Ráďa z JAR: „A nechceš tu mojí vilu? Je to vo trochu blíž, a navíc přední vchod chrání a zadní pomáhá:-)“
Kolibřík: „Na to ser, ani do Černošic už opencard nedosáhne… Karlos, já ti dohodim supr kancl v Myšákovi, neblbni… Tam sou sestrkaný všichni šíbři, takže na domovní schůzi uděláš kšefty, vo kterejch se tý tvý Zlatý bule ani nezdálo:-)“
Takto začíná v legrační a zároveň poučné publikaci Boží zboží (vydalo ji Druhé město) kapitola sumarizující přínos Karla IV. českému vzdělávacímu systému a architektuře s aktualizačními byznysovými vsuvkami. Padesát facebookových profilů historických osobností ilustroval čím dál žádanější Jiří Franta a vymyslel a sepsal to Ondřej Horák. Jenže chyták: není to ten kurátor Ondřej Horák z tandemu Horák–Franta, který loni v zimě přišel s vtipnou knížkou o moderním umění Proč obrazy nepotřebují názvy. Je to publicista a knižní redaktor Ondřej Horák, autor polarizujícího románku Dvořiště. Novinka se mu povedla (ROFL – dobře ty!). Nasmějete se, poučíte se: Džambulka i Leni Riefenstahl maj dost dobrý hemzy, LOL, i když Chrapoun Čapoun a Chlap s gulema melou z hladu, njn. Ale pozor – přes všechny ty kresbičky a sociální síť v názvu a dojem, že jde o něco jako historické opáčko pro gymnazisty, přisprostlá knížka rozhodně není určena dětem a mládeži. Právě tohle publikum si ji ovšem pochopitelně nejvíc oblíbí. Projekt upomínající na Oprásky sčeskí historje (http://historje.tumblr.com/) má samozřejmě FB profil https://www.facebook.com/knihaBoziZbozi, kde najdete třeba kapitoly o výživě a fyzické konstituci Božské VV, tedy Věstonické Venuše, a o developerských plánech Opy Böhma čili Praotce Čecha. OMG, WTF, žeano.
V pořadí pátá kniha Petry Soukupové, román Pod sněhem (vydal ji Host), v krátkých, obratně konstruovaných i vypointovaných kapitolkách uvěřitelně a čtivě zobrazuje dětství a rodinu jako zdroj celoživotního nepohodlí a mindráků (jak dobře tohle všichni známe!), inscenuje v dialozích i vnitřních monolozích postav vzájemné nepochopení generací, bitvu pohlaví a přes mnohost vyřčeného nemožnost dorozumění a porozumění postav, které spolu žijí, sdílejí genetickou výbavu i vzpomínky, a přesto jsou si cizí. Soukupová svůj fikční svět, zcela odstřižený od okolní společnosti a uzavřený do husté, konflikty a urážkami protkané atmosféry rodinného vozu a posléze domu, opět zalidnila velmi atraktivními, protože v takzvaně vysoké literatuře nepříliš obvyklými hrdiny.
Nejstarší Olina je osamělá workoholička, která až do padnutí rozmazluje svého nesnesitelného pětiletého syna Olivera. Sítem jejích nároků neproklouzne nikdo včetně jí samotné, tím méně jakýkoli muž. Prostřední Blanka? Obtloustlá nudná kojná a vychovatelka zodpovědné optimistky Bětky, věčně rozmrzelé malé dietařky a nadšené čtenářky Fanynky (jakožto prostřední ze tří děti tolik podobné své matce) a nemluvněte Filipa; její manžel Libor je stejně nedosažitelný a neuchopitelný, směrem ke své ženě citově i fyzicky impotentní sobec jako třeba jeho tchán (alespoň očima tiché a poddajné, a přitom vnitřně silné matky rodu Marie). Nebo jako David, ženatý milenec nejmladší a dle mínění dvou starších sester nejzpovykanější Kristýny, která je dospělá, a přitom pro ostatní navěky malá, nedůvěryhodná a problémová. Muži jsou v tomhle románu jablkem sporu, ale sami nedostanou příležitost se vyjádřit – buď jsou nepřítomni jako Olinin někdejší partner Stefano, nebo je ženské nepustí ke slovu.
V disciplíně vykreslování rodinných mikrodramat, povahopisů, vzájemných citových vazeb a psychologických posudků je třiatřicetiletá Petra Soukupová mistryně, jak ostatně předvedla už ve svém debutu K moři (2007; Cena Jiřího Ortena), kde se rovněž někam cestuje, i v triptychu povídek Zmizet (2009; Kniha roku Magnesia Litera). Křehké vztahy a rodinná pouta ostatně matka dvouleté dcerky obrábí jakožto dramaturgyně už čtyři roky i v divácky nejúspěšnějším (a pro mnohé nejtriviálnějším) českém televizním seriálu Ulice. Citové vazby v Pod sněhem popisované „takové normální rodince“ (normální alespoň na první pohled) jsou skutečně „pod sněhem“ – vzít tak lopatu a proházet si cestu ven, ke svobodě a spokojenosti, ze stísněného prostoru auta, baráku, z kolotoče hádek, odhodit předsudky a staré křivdy, aby závěje roztály… Při četbě maně vzpomenete na Vinterbergovo slavné psychologické drama Rodinná oslava – i v tomto filmu se u příležitosti rodinné oslavy patriarchova jubilea odkryjí charakterové vady hostí a jejich možné příčiny ukryté v pozapomenutém dětství, ležícím kdesi pod ledovou krustou životních zklamání.
(vyňato z recenze románu Pod sněhem, která vyšla v Reflexu č. 16, 16. 4., na str. 90)
