Za vůbec nejlepší žijící jazzovou zpěvačku označil Mary Stallings před pár lety americký list The New York Times. Začínala s takovými velikány jako byl Dizzie Gillespie, v jazzových klubech vystupovala už coby devítileté děcko. Den před Štedrým večerem se představí i českému publiku.
Marry Stallings - vánoční koncert
kdy: 23. prosince 2011, 19 hodin
kde: Národní divadlo
vstupné: od 250 do 1200 korun
Snad již třetí hudební generace ji pro sebe objevuje coby vzor a oblíbený hlas. Jedenasedmdesátiletá Marry Stallings je ve světě jazzu skutečnou legendou, v Americe je uznávanou následovnicí hvězd jako byla Carmen McRae, Dinah Washington či Billie Holiday. Její extrémně procítěný zpěv v sobě kromě jazzové duše a doteku swingu nese i jakousi "civilnost". Mary Stallings při zpěvu dokáže vyprávět příběhy a zprostředkovávat publiku různorodé nálady - od monotónní melancholie až po srdečný smích.
Narodila se v San Francisku jako šestá z jedenácti dětí a jako neteř saxofonisty Orlanda Stallingse. Profesionálně začala vystupovat už v devíti letech - s matkou a dvěma staršími sestrami v rodinné gospelové skupině. Už tehdy měl její hlas rozsah čtyři oktávy. S jazzem se potkala při vysedávání na zkouškách svého strýce. Tam poprvé zaslechla zvuky města, které nikdy nespí. Její kariéra odstartovala na konci 50. let, umělci, s nimiž se v té době potkávala na scéně, patří mezi klíčové postavy jazzové historie.
Nechybí tu Ben Webster, Cal Tjader, Earl Hines, Red Mitchell, Teddy Edwards, Montgomery Brothers, Billy Eckstein, Joe Williams, Tony Bennett, Count Basie, Dizzy Gillespie ani slavná Ella Fitzgerald. "Se všemi těmi skvělými lidmi jsem se nejdříve potkala a pak s nimi také spolupracovala," vzpomínala nedávno. S konstantní pravidelností nahrávala skladby největších jazzových velikánů, Američanům se připomínala každých pět let novou deskou (byť i tak je jich v její diskografii tristně málo).
Na období pořádné slávy si musela počkat, mezi jazzovými zpěvačkami nikdy nenašla ani stálou rádkyni. Kritici ji sice vychvalovali odjakživa, jenže ji tím paradoxně sebrali kouzlo překvapení u nedůvěřivých diváků, možnost je nadchnout i přes malá očekávání. Vytknout se nedalo nic swingovému cítění, bluesovému frázování ba ani ta v jazzu tolik potřebná empatie jí nechyběla. Řešení se dostavilo roku 1972, kdy koncertování omezila a naplno se začala věnovat své dceři (dnes úspěšné zpěvačce r'n'b Adrianě Evans).
Ke zpívání se vrátila na konci 80. let, kdy vsadila na pozměněný zvuk a styl, vzdala sice hold opět především minulosti, ale přinesla do amerického jazzu novou vitalitu a svěžest. Během následujících desetiletí vydala téměř dvakrát více alb než v první fázi kariéry a její proslulost a uznání šly opět strmě vzhůru. Ve své tvorbě od té doby více využívá kromě talentu i ženský půvab, jakousi vznešenost a hlavně zkušenosti - to vše dohromady na podiu dokonale podtrhuje její nehraný požitek ze samotného zpěvu.
Za těch 40 let nikdy nekoketovala s populární hudbou nebo žánrově blízkým rhytm and blues. "V jednu chvíli jsem si myslela, že moje kariéra je definitivně u konce. Jenže pak zjistíte, že to nekončí nikdy, že jde o jeden prošvihnutý telefonát, jeden koncert, jeden nevyřešený problém. V momentě, kdy jsem měla pocit, že umřu, jsem prostě zrušila pár telefonátů. Přežili jsme to všichni," vysvětlovala. Ustála bez následků i dekádu, kdy se po ní i díky mateřství v muzice slehla zem. "Sama jsem cítila, že v muzice nemám srdce. Tak jsem koncertování na čas nechala. Svému srdci věřte."
"V životě jsem potkala mnoho dobrých mužů. Dizzie Gillespie se mě ptal na spousty věcí a pak mě taky dlouho nechal mluvit. Dnes si říkám, že to udělal brilantně - něvěděla jsem kdo jsem, tak mě to nechal samotnou poznat. Sonny Stitt mě vzal pod svá ochranná křídla a naučil mě jak správně dýchat. Mým záračným mužem byl i Billy Eckstine, díky němuž vím jak se chovat na jevišti a jak navodit lidem pocit, že jsou součástí mého světa." říká žena, která dodnes pravidelně vystupuje na jazzových festivalech včetně legendárního Monterey.
