Kolik lidí už je civilizace? Komorní postapo Ridleyho Scotta vyzdvihuje sílu sounáležitosti

V roce 2035 jsou Spojené státy zdecimované pandemií chřipky. Velkoměsta jsou liduprázdná a prostorem mezi nimi se prohánějí bandy divokých kočovníků, jejichž nájezdům se brání ostrůvky civilizace. Jedním takovým je malinké letiště uprostřed Ameriky, kde přežívají někdejší mechanik Hig a bývalý mariňák Bangley. První truchlí po mrtvé manželce, létá malou cessnou do Denveru do detašovaných skladů pro zásoby a pomáhá nedaleké komunitě mennonitů, druhý si radši nic nemyslí a střílí cizince na potkání. Rutinu rozloží smrt Higova psa Jaspera a vábení tajemného hlasu z letiště ve městě Grand Junction, jejž pilot občas zaslechne ve sluchátkách.

Scenárista Mark L. Smith knižní předlohu Petera Hellera z předcovidového roku 2012 poněkud zdramatizoval; zejména linie spojená s letištěm Grand Junction by v jeho interpretaci vydala na samostatný film v úplně jiném žánru. Vzhlížet ke hvězdám se totiž na postapokalyptické poměry odvíjí většinou v elegickém, meditativním duchu – natolik poklidně, až člověk znejistí, jestli pod těmi krásnými záběry přírody, příjemnou hudbou a minimalistickými dialogy má hledat něco víc. Jistě, Hig s Bangleym představují evidentní kontrapunkt životních přístupů: jeden nachází smysl v sounáležitosti a vzájemné pomoci, druhý v samostatnosti a přežití. Zasazení do světa po katastrofě nutně vzbuzuje otázky, jaký z přístupů vede k přežití celého lidského druhu, a snímek je zodpovídá dost jednoznačně.

Prostřední část filmu, nalajnovaného až příliš evidentně podle dramaturgických pouček, pak nabídne zejména tlumenou romantickou linku: Hig se sblíží s mladou ženou Cimou z jiného ostrůvku civilizace. Je skoro komické, jak dramaturgicky nevyhnutelně taková věc působí, protože co jiného taky mají dva krásní mladí lidé (hrají je Jacob Elordi ze seriálu Euforie a Margaret Qualleyová ze satiry Substance) uprostřed pustiny dělat, ale jejich hovorům – zejména nad sdílením traumatu ze ztráty blízkého člověka – nelze upřít upřímnost.

Miliarda přehrání, miliony dětem i kult v kinech: Jaký odkaz zanechali Dolly Partonová a Tim Curry?

Poprask

Hlavním problémem Vzhlížet ke hvězdám tak není nevyjasněnost záměru, nýbrž žánrová nevyrovnanost. Do příběhu rozvrženého snad až symbolicky si myšlenky a významy nelze nepromítat, včetně obvyklé otázky, jak bychom v takové situaci obstáli my. Tento symbolismus má však i odvrácenou stránku. Když jsou kmeny běsných nájezdníků stylizované podle Indiánů nebo jako členové latinskoamerických gangů, zatímco oázu lidství představuje křesťanská sekta, působí to poněkud návodně. Jiný významový extrém s sebou nese i ona epizoda v Grand Junction. V příslušných scénách Scott přepíná z přírodní idyly a posmutnělých dialogů do plnohodnotného akčního módu s přestřelkami a explozemi; jak víme, umí skvěle obojí, ale tady je to prostě ode zdi ke zdi. A Vzhlížet ke hvězdám je nejpůsobivější třeba v sekvencích, kdy Hig s Jasperem beze slov krouží nad Amerikou, již si příroda po staletích nadvlády lidí bere zpět.

Možná to je opravdu všechno. Možná nám Scott se Smithem, podobně jako jiný klasik Steven Spielberg ve své daleko méně povedené novince Den odhalení, prostě chtějí říct, že si máme pomáhat navzájem. Možná nám chtějí prostřednictvím Higa ukázat, že je správné chtít víc – ve smyslu cítit potřebu, aby věci dávaly smysl. A možná nás i chtějí varovat, že některé naděje jsou jen voláním Sirén a že plnohodnotný život je prostě společná dřina. Od režiséra, jehož bohatá filmografie stojí především na silných, individualizovaných hrdinech a hrdinkách (Vetřelec, Blade Runner…), je takové vyznání možná až překvapivým pozdním kariérním akordem.