Skryté světy střední Evropy: Reportáže z míst, kde se zpochybňují hranice soukromí i identity
Když vloni vydala divadelní režisérka Daniela Špinar knihu Zápisky z tranzice, k nejzajímavějším pasážím patřily ty, v nichž až reportérsky popisovala prostředí swingers klubů. Letos ji následovala publikace S Wittgensteinem v gay sauně (vyd. Host), která sestává z pozoruhodných esejů na pomezí literárních reportáží a svébytného cestopisu. Jejím autorem je Vratislav Maňák (*1988), spisovatel, novinář a literární historik, který už za svůj knižní debut Šaty z igelitu získal Cenu Jiřího Ortena a za pohádku Muž z hodin byl nominován na Magnesii Literu.
Maňákova nová kniha spojuje osobní reportáž s filozofickou a sociologickou reflexí a kulturní historií homosexuality ve střední Evropě. Nabízí pohled do prostředí, které bylo dlouho tabuizováno, aniž sklouzává k senzacechtivosti: navštívíte v ní gay sauny, veřejná místa anonymního sexu, berlínské kluby i pride pochody. Autor čtenáře provází po vybraných středoevropských lokalitách, kde se scházejí členové hlavně mužské gay komunity. Ve veřejných lázních v Budapešti přibližuje rafinované hry, skrývání a zdrženlivost, kdy se návštěvník snaží rozkrýt, kdo je gay a kdo ne: „Zdejší dorozumívací kód je subtilní; spočívá vlastně jen v délce a intenzitě pohledu a typizovaných dotycích na vlastním těle, které jsou ale současně tak kradmé, že nevzbuzují zbytečnou pozornost,“ píše Maňák. Zato ve vídeňské pánské sauně Kaiserbründl už je orientace návštěvníků předem jasná, takže komunikace je přímočařejší: „Pokud dáte najevo zájem a první dotyk opětujete, může cizí ruka napodruhé zamířit už kamkoli na vašem těle. A ničím jiným než tělem pro nikoho v Kaiserbründlu ani nejste.“
V Praze Vratislav Maňák líčí veřejná místa (například podolskou stráň), kde se muži oddávají anonymnímu sexu, z berlínského technoklubu KitKat následně tlumočí prožitky téměř extatické, vyznívající až utopicky. Naopak jeho líčení bratislavské gay pride je snad až příliš kritické. S jistou troufalostí autor z relativního bezpečí liberální Prahy peskuje slovenské organizátory, že jsou málo odvážní a příliš konformní ve vztahu k hodnotám tamní většinové společnosti. U maďarské kapitoly se zase můžeme ptát, zda autor dění v sauně až příliš nepolitizuje a nepřipisuje mu větší subverzívní potenciál, než jaký ve skutečnosti má.
Maňák dráždivě kombinuje intelektuální úvahy se sexuálně téměř explicitními popisy. Neskrývá při tom, že zmínky o Wittgensteinovi, Baudrillardovi, Foucaultovi či Bourdieuovi mají jeho textu dodat vážnost, když ironicky dodává: „Téma, které by bez nich mohlo působit vulgárně, podkládám jejich intelektem jako polštáři, aby mě do zad netlačila dřevěná saunová lavice. Anebo cizí erekce.“
Méně přesvědčivý je autor ve chvílích, kdy se konkrétní zkušenost snaží povýšit na obecnější filozofickou tezi a hlásá až příliš silná tvrzení. Významný je však kulturně-historický a aktuálně společenský aspekt knihy. Maňák vášnivě polemizuje s tradicionalistickými populistickými politiky, kteří zavrhují homosexualitu za to, že nám údajně ohrožuje zdejší mravopočestné kulturní tradice. Proti tomu vtipně namítá, že v jistém smyslu nemá homosexualita v žádné jiné části světa takovou tradici jako tady. Výraz „homosexualita“ totiž poprvé použil rakousko-maďarský publicista Karl Maria Kertbeny, když v 60. letech 19. století brojil proti pruské legislativě.
Kniha pro mnohé objevně a bez prudérních omezení nasvěcuje současný jev, který byl dlouho tabuizován i trestán, ale, řečeno s Filipem Titlbachem, byl tu vždycky. Představuje vhodný a užitečný intelektuální doplněk například k sérii praktických prohlídek pod hlavičkou Pragulic, které také ukazují Prahu z odvrácené a pro mnohé netušené perspektivy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
