Nikdy jsme nechtěly působit jako televizní dokument, říkají autorky podcastu Opravdové zločiny

Opravdové zločiny vydáváte již šest let. Jak vůbec celý nápad vznikl?

Lucie: Z přátelství. My se s Baru poznaly v rádiu, z kolegyň jsme se staly kamarádkami. Obě jsme měly rády krimi a horory. Strávily jsme spolu mnoho večerů u televize, sledovaly především dokumenty a hororové filmy. Tak jsme spojily zábavu s prací. Prvotní podnět na natáčení podcastu mi vnukl podcast dvou Američanek, na který jsem narazila v autě, když už jsem nevěděla, co na cestách za prací poslouchat. V té době u nás možná byly tak dva podcasty v češtině a spousta lidí vlastně ani netušila, co to podcast je. To už se ale naštěstí změnilo.

Proč jste se rozhodly dělat právě true crime?

Bára: True crime nás bavilo už dávno před podcastem. Jak řekla Lucka, milujeme horory, záhadné příběhy a vše kolem temných témat. Když jsme pak objevily svět true crime podcastů, došlo nám, že přesně tohle je něco, co chceme dělat taky – po svém, lidsky, s emocemi, ale zároveň s naším humorem a nadhledem.

Úspěch jste zaznamenaly prakticky ihned. Čím si takový raketový start vysvětlujete?

Lucie: Ono to právě tak rychlé nebylo, posluchači přibývali postupně. Buď na nás narazili náhodou, nebo jim o nás někdo řekl. Ale určitě to nebylo z nuly na sto, jak se říká. A myslím, že je to tak správně. Strmá stoupání často střídají taky strmé pády a to bychom nerady, baví nás to.

Proč si myslíte, že se lidé zajímají o true crime?

Bára: Myslíme si, že lidi odjakživa fascinují temné a nevysvětlitelné věci. True crime v sobě má napětí, emoce, psychologii i momenty, nad nimiž člověku někdy zůstává rozum stát. Zároveň je to ale podle nás i určitá forma bezpečného „nahlédnutí do nebezpečí“. Člověk poslouchá něco děsivého, ale z pohodlí domova.

Jaký případ vás nejvíce zaujal?

Lucie: Tohle je otázka za milión dolarů. Případů, které v nás zůstaly, bude víc. Na první dobrou jsou samozřejmě notoricky známá jména – Ted Bundy, Richard Ramirez a podobně. Pak samozřejmě šokující případ zpěváka R. Kellyho, který byl také velkou mediální bombou. Všeobecně je nejhorší, když se něco zlého děje dětem nebo třeba starým lidem. Prostě těm, kteří si zaslouží od společnosti jen ochrannou náruč, ale ne vždycky to vyjde…

Máte takový spíše volný styl podcastu, jak jste došly k tomu, že budete chtít takové téma zpracovávat stylem pokecu s kamarádkou?

Bára: Protože přesně takhle jsme se o těch případech bavily i normálně mezi sebou. Nikdy jsme nechtěly působit jako televizní dokument. Chtěly jsme, aby měl člověk pocit, že sedí s kamarádkami u stolu a poslouchá nějaký neuvěřitelný příběh. 

Jak se na jednotlivé díly připravujete?

Lucie: Každá zvlášť. Tak to je od počátku základ naší přípravy, my si dopředu jen řekneme, jaká jména zpracováváme. Nechceme, abychom až ve studiu zjistily, že jsme se obě zaměřily na tentýž příběh. Ale jinak si dopředu víc nesdělujeme. Možná i v tom je pak to „kouzlo“: ta, která poslouchá, se vše dozvídá poprvé stejně jako posluchači, má to tu správnou emoci.

Podle čeho vybíráte případy, které zpracováváte? Snažíte se i o nějakou variaci?

Bára: Případy vybíráme hlavně podle toho, jestli nás samy něčím zaujmou nebo šokují. Zároveň ale řešíme i to, aby byl případ dobře zpracovatelný. Chceme také, aby v něm bylo něco víc než jen samotný zločin – třeba silná psychologie pachatele, zvláštní motiv, bizarní okolnosti nebo nečekaný průběh vyšetřování. A ano, snažíme se o variaci. Nechceme dělat pořád dokola stejný typ případů. Střídáme známé kauzy s méně známými, extrémně temné příběhy s bizarnějšími nebo absurdními případy. 

Máte pocit, že vás zaměření Opravdových zločinů nějak ovlivnilo v životě?

Lucie: Stoprocentně. Není to úplně tak, že bychom se bály vyjít ven, ale začnete si naplno uvědomovat, že svět není jen hezké místo. Je třeba některým situacím předcházet, dávat si i pozor na to, komu důvěřujete a komu co řeknete. Ale samozřejmě je nutné si občas vyčistit hlavu a neztrácet víru, že v tom osudu máme napsaný dobrý konec. Jinak bychom se zbláznily.

Cítíte, že jste po těch letech trochu otupělé vůči zločinům, nebo naopak stále vás emocionálně zasahují?

Bára: Asi trochu obojí. Po těch letech už nás jen tak něco nešokuje a člověk si zvykne poslouchat nebo číst věci, jež by ho dřív úplně rozhodily. Na druhou stranu jsou pořád případy, které nás emocionálně zasáhnou hodně. Hlavně ty, kde figurují děti. Možná jsme odolnější vůči detailům, ale rozhodně jsme neotupěly jako lidi. Spíš jsme si uvědomily, jak strašně křehký umí lidský život být a čeho všeho jsou někteří lidé schopní. 

Vyprodaly jste i O2 arenu. Jak jste se cítily, když jste se dozvěděly, že se to povedlo?

Lucie: To je strašně těžké popsat, nejsilnější asi byla vděčnost. Že celé ty roky, kdy jsme opravdu startovaly od nuly a posouvaly se a věnovaly tomu spoustu času a energie, měly smysl. A že mají smysl nejen pro nás, ale i pro naši skupinu Zločinožroutů (věrná komunita fanoušků podestu; poznámka redakce). My z legrace říkáme, že jsme jako Společenstvo Prstenu, držíme při sobě a Sauron nikdy nevyhraje!

Jak skládáte tato živá vystoupení? Je to jiné než tvorba podcastu?

Bára: Živá vystoupení jsou oproti podcastu úplně jiný zážitek. U podcastu sedíme samy ve studiu a povídáme si mezi sebou, zatímco na pódiu okamžitě cítíme reakce lidí – smích, napětí – a to strašně ovlivňuje energii celého večera. Když připravujeme live show, mnohem víc přemýšlíme nad tempem, pointami a tím, jak příběh odvyprávět tak, aby fungoval před publikem. Musí být dynamičtější a často i zábavnější než klasická epizoda. Ale hlavně nás to extrémně baví. Strašně si užíváme ten kontakt s lidmi, protože naši posluchači jsou opravdu skvělí.

Co vás baví víc: natáčení podestu, nebo živé interakce s příznivci?

Lucie: Obojí má své kouzlo. Ve studiu jsme doma, v naší komfortní zóně, v místě, kde si můžeme dovolit cokoliv. Taky pak občas musíme zasáhnout do záznamu a něco vystřihnout, protože jsme se, lidově řečeno, moc utrhly, na což jsem expert hlavně teda já, přiznávám. Při živých vystoupeních samozřejmě máte okamžitou zpětnou vazbu a ta energie mezi vámi a lidmi v publiku je nenahraditelná. Je to tak padesát na padesát.

Uživíte se podcastem, nebo příjem jde spíše z jiných projektů?

Bára: Dnes už se podcastem živit dá, ale není to jen o samotném nahrávání epizod. Kvůli true crime tématům navíc často nemáme podcasty klasicky monetizované tak, jak to mají třeba jiné formáty obsahu. Proto velkou část tvoří i živá vystoupení, spolupráce, merch a další projekty kolem Opravdových zločinů. Na začátku to ale celé vzniklo hlavně z nadšení a vůbec jsme nečekaly, že z toho jednou bude naše práce na plný úvazek. O to víc si vážíme toho, že nás dnes může živit něco, co nás opravdu baví.

Plánujete nějaké novinky, nové knížky či podobné další projekty?

Lucie: Já mám rozepsanou další detektivku, takže snad se podaří ji zdárně dopsat (Lucie napsala již dvě detektivní knihy – Neodpovídej a Svědomí – a zároveň osm faktických knih o skutečných zločinech, mimo jiné například Orlík: Od sudu ke spravedlnosti; poznámka redakce). Co se týká podcastu, myslím, že jsme vyšperkovaly s naším týmem náš klub, kam nahráváme spousty speciálů, máme tam diskusní fórum, prostě je to „naše místo“, kde se můžeme scházet s posluchači a jsme za to vděčné. Tam doufáme, že to bude bavit víc a víc lidí. No a na podzim bychom rády vyrazily zase na nějakou tour, abychom se mohli vidět všichni spolu naživo.

Pravidelně vyhráváte cenu Absolutní vítěz v anketě Podcast roku. Co pro vás tahle cena znamená?

Bára: To ocenění pro nás znamená hlavně strašně silný pocit, že to, co děláme, má pro lidi pořád smysl. Po několika letech je neuvěřitelné vidět, že nás posluchači stále podporují a vracejí se k nám. Zároveň to bereme s velkou pokorou, protože konkurence podcastů je dnes obrovská. O to víc si vážíme každého hlasu a toho, že si lidé vyberou právě Opravdové zločiny. Je to pro nás ohromná motivace pokračovat dál, dělat věci naplno a pořád hledat nové způsoby, jak podcast posouvat.