Věčně druhý: Pavel Kosatík poodkrývá Benešův stín nad českými dějinami.
„Buď požehnaný květen, jenž vlasti mé dal květ, o jehož růstu budou dějiny vyprávět. S jabloní růžných lístků se snášel k střeše vír, pod níž se prosté matce narodil bohatýr.“ I když to dnes zní neuvěřitelně, i takto byl do konce 30. let oslavován druhý československý prezident. Máme Edvarda Beneše proč oslavovat a co se od něj učit? Spisovatel, scenárista a publicista Pavel Kosatík (*1962) přináší ve své čtyřsetstránkové knize O tom Benešovi, kterou nedávno vydalo Universum, jeho silně kritický, ale nikoli zaujatý životopis i psychologický portrét.
Líčí ho jako nesmírně pracovitého člověka a schopného diplomata s velkými zásluhami o vznik Československa i dalšími: „Žádný evropský politik mezi světovými válkami neodvedl pro jednotu kontinentu tolik práce jako on,“ píše. Zároveň prý byl Beneš intrikánem, který se rychle zbavoval potenciálních konkurentů, a T. G. Masarykem v tomto směru někdy i manipuloval. Kosatík jej ukazuje jako člověka ambiciózního a sebestředného, jejž víra ve vlastní neomylnost zaháněla do slepých uliček: „Tam, kde bylo třeba diskutovat, názory ostatních často prostě nevnímal.“
Nebyl rozeným vůdcem, byl zvyklý hrát roli „dvojky“ ve stínu TGM, takže si pak nevěděl rady se situacemi, které vyžadovaly, aby byl „jedničkou“. Často pak hledal někoho, s kým by se o odpovědnost mohl podělit, a následně se bál, zda jeho taktika bude „správně“ pochopena, tedy „zda nebude obviněn z útěku od odpovědnosti a ze slabošství“.
Podle Kosatíka také neměl dobrý psychologický odhad ani mnoho skutečných přátel. Osudové bylo, že právě o takový vztah se pokoušel se Stalinem, kterému dlouho téměř slepě důvěřoval, a v tomtéž směru se snažil ovlivňovat i západní státníky. Dokonce tvrdil, že v Džugašvilim rozpoznává obdobné kořeny venkovana-chalupníka, k jakým se sám hlásil. A že si Stalina a sebe představoval jako dva sedláky handlující spolu koupi dobytka: „Škádlí se občas, aby zastřeli vzájemnou úctu, kterou k sobě chovají jako muži a odborníci.“
I když jako diplomat dokázal jindy úspěšně vést ty nejsložitější hovory, aniž odkryl vlastní karty, v jednání se sovětskými soudruhy se po údajné zradě západních spojenců jeho dřívější diplomatická profesionalita „kamsi ztratila a sebeúcta také“.
Zato byl jako člověk pocházející z česko-německého jazykového pomezí vždy ostražitý ke všemu německému. Dlouhodobě tvrdil, že Němci jako celek nikdy nepochopili, co je to demokracie, takže v sousedství s ostatními národy jsou elementem nezralým a nebezpečným. Jeho antiněmectví pochopitelně zesílilo poté, co německý nacismus rozbil prvorepublikové Československo a Beneše vyhnal do emigrace. Tam se stal hlasatelem německé kolektivní viny a nutnosti „vylikvidování“ německého problému. Divokost poválečného odsunu/vyhnání mohla tak rychle a masově nastoupit i proto, že je prezident Beneš legitimizoval a vyzýval k nim.
Mohli bychom namítnout, že ve své pozici Beneš často musel volit cestu menšího zla. Nicméně Kosatík připomíná, že jiní středoevropští politici, kteří se v té době nacházeli ve srovnatelné nebo ještě horší situaci, byli schopni zachovat se lépe a statečněji, jako poválečný rakouský kancléř, křesťanský demokrat Leopold Figl. Ve svém prosovětském příklonu a až šovinistické protiněmecké nenávisti nebyl Beneš v našem časoprostoru výjimkou, leč to je právě znak státníka, že dokáže myslet hlouběji a vidět dál než současníci, umí se povznést nad krátkodobě vzedmuté emoce. V tomto směru by pro nás mohl být tento politik, s Emilem Háchou nejspornější osoba našich novodobých dějin, odstrašujícím, ale i poučným příkladem. Po něm pojmenované dekrety se však budou nadlouho nabízet všem populistům k tomu, aby zlovolně rozjitřovali ty nejnižší vášně a zbytečná nepřátelství.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
