A komu tím prospějete, co? Polský reportér se ptá, zda je doživotí adekvátním trestem
Wojciech Tochman (*1969) má pozoruhodný záběr. Dokazuje to řádka titulů, které mu vyšly v češtině a mezi nimiž najdeme reportáže o Polsku, Bosně či o životě v Kambodži po děsivé genocidě Rudých Khmerů. Na konci loňského roku mu v překladu Michaly Benešové v edici Prokletí reportéři nakladatelství Absynt vyšel Příběh na smrt a na život.
V knize se Wojciech Tochman zaměřuje na první Polku, která byla po roce 1989 odsouzena na doživotí. V roce 1996 trojice studentů v maturitním ročníku zavraždila mladou ženu v kanceláři, kde pracovala – před plesem sháněli peníze, aby si mohli užít. Policie je i za pomoci švagra zavražděné brzy dopadla a stanuli před soudem. Doživotí vyfasovali všichni.
O životě mladé Polky se rozhodla sepsat knihu zkušená reportérka Lidia Ostałowská; Moniku navštěvovala ve vězení, studovala její případ, vedla s ní rozhovory. Jenomže pak si to vězeňkyně, takzvaná doživotka, rozmyslela. Neměla už zájem, aby se její příběh v knize objevil. A respektovaná spisovatelka zanedlouho zemřela.
Právě v tu chvíli vstoupil na scénu Tochman. Ujal se materiálů své oblíbené kolegyně a Monika mu přece jen dala souhlas s popsáním jejího případu. Vedle vraždy se Tochman začal věnovat i polskému vězeňskému systému; mimo jiné jej zajímá otázka, co s člověkem udělá doživotní trest. Jak se liší od trestu smrti, když odsouzený ví, že za mřížemi nejspíš stráví zbytek života? Přibližuje i dopady trestu na samotný pobyt ve vězení – Monika byla coby doživotně odsouzená vystavena mnohem tvrdšímu tlaku než ostatní.
Od okamžiku vraždy se reportér vydává dopředu i dozadu v čase. Popisuje, jak byla Monika po sedmadvaceti letech nakonec podmínečně propuštěna, avšak pátrá i v její minulosti a předkládá skicu dětství a dospívání, jež měly k dokonalosti daleko.
Monika Osińská byla u vraždy Jolanty přítomna. Sice jí nezabránila, sama však nevraždila. Wojciech Tochman její vinu nezlehčuje, ale z vyprávění je jasné, co si myslí: pro mladou ženu byl doživotní trest přece jen příliš krutý. Jak ve srovnání s jinými případy, tak s ohledem na její věk, na to, že svého činu litovala, chovala se po celou dobu výkonu trestu takřka příkladně… Přesto neustále narážela na morální i systémové bariéry, které kolem ní doživotní trest vystavěl. Příběh na smrt a na život je podložený pečlivými rešeršemi i empatií a napsal ho zkušený autor, jenž přesně ví, jak má dávkovat informace, aby čtenářská pozornost až do poslední strany nepolevila.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
