Film Tajný agent, nominovaný na čtyři Oscary včetně snímku roku, srší čistou radostí z vyprávění
Brazilský thriller Tajný agent začíná asi desetiminutovou scénou, která nemá se zbytkem děje moc společného, ale v přesné metafoře i hyperbole vykreslí, v jakém kontextu se snímek odehrává. Na benzínce v polích zastaví VW brouk s řidičem. Opodál leží už od neděle mrtvola lupiče, který se pokusil pumpu vykrást. Je úterý. Policie, která na pumpu konečně taky dorazí, rozkládající se tělo ignoruje a zkouší z řidiče vymámit pokutu nebo úplatek. Brazílie roku 1977: lidé se během vojenské diktatury musejí postarat sami o sebe, úřady jsou k ničemu a všechny stejně zajímá jen karneval.
Už tahle scéna srší čistou radostí z vyprávění – vyprávění poťouchlého v tom, že se záměrně nesoustředí na to hlavní. Ani po půl hodině stopadesátiminutového filmu vlastně nevíme, co sledujeme, jen tušíme, že něco z těch dialogů, určité detaily a některé z mnoha postav jsou důležité. Muž z volkswagenu přijede do města a nastoupí do práce v úřadu pro osobní doklady, ale něco je evidentně jinak. Aha, zrovna dnes bude úřad policejní služebnou.
Jen pomalu se ukáže, že řidičem je (možná) Marcelo, který kdysi působil jako technologický expert na univerzitě, ale znelíbil se mocnému průmyslníkovi a teď je na útěku, protože ve zkorumpované zemi ho nemá kdo ochránit. Jediné, co chce, je moct vést normální život se svým synem. To, jak nenuceně scenárista Kleber Mendonça Filho drobí informace a jak je coby režisér vhnětává do těsta filmu, je samo o sobě cinefilská rozkoš sledovat. Druhou nádheru představuje způsob, jakým Filho (oceněný za režii v Cannes) a jeho spolupracovníci vytvářejí obraz Brazílie 70. let, země zjevně nesmírně bohaté, ale rozkládající se v chaosu a letargii. Vizuálně velkorysé vyprávění nešetří výtvarnými interiéry, davovými scénami či dobovými auty a se zvláštním gustem se soustředí na kostýmy, zejména na tucty košil rozepnutých k různě nadmutým pupkům mužských postav. Oscarová kategorie Nejlepší casting, působící většinou jako podivná libůstka akademiků, tu pak dává perfektní smysl: desítky figur snímku pokrývají snad celou etnickou škálu brazilské populace. Brutální přestřelka přijde stejně nečekaně jako melodramatická poloha v závěru a pomalá „honička“ v chůzi je podobně absurdní jako motiv putující uříznuté lidské nohy.
Wagner Moura (získal za svůj výkon rovněž cenu z Cannes a Zlatý glóbus) v hlavní roli pak exceluje coby herec s milimetrovou mimikou navenek a hlubokým tajemstvím uvnitř. Nejvíc se o něm dozvíme z jeho lakonických dialogů s tchánem: nemusejí si říkat, co k sobě cítí, prostě to vědí. Tajnému agentovi tenhle arzenál nesourodých, ale přitom zvláštně soudržných prostředků stačil na čtyři nominace na Oscara a na titul jednoho z nejlepších a nejzvláštnějších filmů (loňského) roku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
