Císař mezi oltářem a trůnem: Karel IV. bez národních mýtů jako zbožný cynik i pragmatický vizionář
Německý historik Olaf B. Rader (*1961) ve své knize Císař Karel IV.: Postrach světa, kterou v překladu Václava a Zuzany Soukupových právě vydalo Argo, ukazuje českého krále a římského císaře jako hluboce zbožného i chladně pragmatického vládce. Bez národních vášní a s důrazem na dobovou mentalitu jej líčí jako panovníka obdivuhodného i rozporuplného – nejen postrach světa, ale i tvůrce jeho řádu.
Zbožný pedant v sobě spojoval „skrytost slovanské povahy se zrádnými egoistickými politickými postupy Italů“, napsal o něm německý historik Friedrich Christoph Schlosser (1776–1861). A jeho kolega Ferdinand Gregorovius (1821–1891) soudil, že se nechal vést svou „českou prostotou“, až mu nakonec „z římské říše zbyly jen barbarské Čechy a prázdný císařský titul“. Ano, Karel IV., který byl roku 2005 v anketě Největší Čech zvolen (před T. G. M. a Václavem Havlem) největší osobností českých dějin, byl u našich německých sousedů dlouho hodnocen krajně negativně. I to se můžeme dočíst v Raderově více než čtyřsetstránkové publikaci.
Autor sleduje, jak odlišně se vyvíjelo posmrtné vnímání tohoto panovníka u nás a v Německu, ale odmítá do něj zpětně promítat pozdější nacionální ideologie. Snaží se Karla vysvětlit v kontextu středověku, tedy především jako člověka zbožného, ale zároveň přesvědčeného o vlastní vyvolenosti. Snahy rozlišit, kdy Karel jednal racionálně a kdy nábožensky, má za zbytečné. Monarcha se podle něj nepovažoval za pasívní boží nástroj, ve skutečnosti chtěl naopak „boží vůli propůjčit své schopnosti“.
Karel v zájmu prosazení svých cílů nevynechal žádný z dobově dostupných politických prostředků a možností, ať už šlo o rafinované úskoky, vyhrožování represemi, padělání listin, nebo mistrnou sebepropagaci. Rader se dále podivuje, „jak mazaně uměl Karel zacházet s penězi, a to především s těmi, které vůbec neměl v držení“. Čímž se od svých současníků, pokud chtěli v politice uspět a udržet se v ní, nijak výrazně nelišil. (Dodejme, že autorovo líčení se v tomto aspektu blíží tomu, které najdeme v příslušném svazku Velkých dějin zemí Koruny české z pera Lenky Bobkové.)
Olaf B. Rader zdůrazňuje i císařův dlouhodobý středoevropský význam, nejen zakládání univerzit, ale i vydání Zlaté buly (1356). Ta je historiky považována za nejdůležitější ústavní dokument Svaté říše římské, který zůstal v platnosti až do jejího zániku v roce 1806.
Rader na druhou stranu rozhodně není nekritický: právem odsuzuje „vražedný obchod“, kdy císař obětoval norimberské Židy, z nichž stovky zahynuly při pogromu, který královskou milostí zpětně legitimizoval, aby si získal podporu tamních měšťanů. Zmiňuje i to, jak za Karlovy vlády posílila inkvizice a vzrostl majetek církve. To se stalo terčem narůstající kritiky a zdrojem napětí, jež vyústilo v husitskou revoluci, s níž si jeho synové nedokázali poradit.
Celkově autor označuje Karla IV. za jednoho z nejvýznamnějších a nejrozporuplnějších panovníků v Evropě pozdního středověku. Ono „boží vyvolení“, o němž byl Karel přesvědčen, se zřejmě vztahovalo jen na jeho osobu, nikoli na dynastii. Ta záhy vymřela a plody Karlova snažení tak spadly do klína jiným rodům, hlavně Habsburkům.
Rader rovněž připouští, že zvláště u takto mnohostranné osobnosti záleží na úhlu pohledu: z hlediska bohemocentristicky orientovaných historiků umění může být Karel hodnocen jako zdaleka nejvýznamnější panovník středověku, z hlediska židovských městských společenství zase jako vládce „nejcyničtější a zločinný“. V tomhle je recenzovaná kniha vyvážená a multiperspektivní. Rozhodně nejde o text, v němž by se „cizozemec“ snažil Čechům zbořit jejich nejvyšší historickou „modlu“. Nebýt třeba zvláštní zmínky o Karlu Gottovi a včelce Máje, vlastně na textu není výrazněji patrné, že jej psal Němec.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
