Portréty naděje: Přežili holocaust a byli tu 100 a více let. Rozjasňují mysl a dávají naději
Pražský domov sociální péče Hagibor míjím, kdykoli jdu do práce. Shlížíme z terasy naší redakce přímo na něj. A nakladatelství Grada vydalo knížku, která mi konečně osvětlila, co, ale hlavně kdo se skrývá za zdmi tohoto význačného objektu pražské Židovské obce.
Fotograf a tvůrce publikace Až do sto dvaceti let / / May You Live Until 120Jindřich Buxbaum (*1953) na Hagibor (i jinam) jezdil za velmi starými pány a dámami a fotografoval je. V objetí jejich potomků, s pečovateli, při odpočinku, v činnosti. Tatínek pana Buxbauma byl vězněm koncentračních táborů v Terezíně, Osvětimi a Schwarzheide a přežil pochod smrti, stovky se o fous nedožil. Jeho syn léta fotí příslušníky židovské komunity nejen v podhůří domovských Jeseníků, ale také v zemi zaslíbené a v mnoha koutech světa, od Kyjeva přes Antverpy po Londýn. A na žižkovském Hagiboru. Ten výraz v hebrejštině znamená hrdina a některé osudy místních usedlíků hrdinství na různých úrovních obnášejí. „Člověk je jako půda a záleží, co do něj druzí zasadí.“ Tak končí kapitola o Ladislavu Zemanovi, jenž na rozdíl od většiny své rodiny přežil šoa a v dospělosti se stal pediatrem: „Děti jsou nevinné, nemohou za válku.“ I jeho dvě děti vystudovaly medicínu a pracovaly jako lékaři…
Judaista a literární vědec Daniel Soukup (*1981), který knihu stejně jako další fotografické soubory Jindřicha Buxbauma opatřil inspirativními, pietními texty, zaznamenal střípky dramatických osudů fotografovaných, jejich boje, zkušenost a moudrost, jež je s vysokým věkem stereotypně spojována. Plasticky před námi vystupují zásadní události uplynulého století, zlé milníky, které nás i naše potomky, doufejme, minou: válka, hlad, totalita, nesvoboda a pocit, že nás (vinou naší podstaty, kulturního zakotvení, vzhledu…) někde nechtějí. Jak říkají Židé, „zachor“. Pamatuj, nezapomínej.
Až do sto dvaceti let – tak si Židé přejí k narozeninám, v tolika letech zemřel biblický učitel Moše. Málokdo z nás by tu přes veškerý pokrok medicíny a technologií chtěl zůstat tak dlouho. Mé babičce je 93 let a už léta nepeče vánoční cukroví, nečte knihy, neplete – přitom celý život pročetla, její pečivo bylo nedostižné a celé dětství nás osm vnoučat prochodilo v jejích krásných vlněných svetrech, čepicích a ponožkách. Přichází o zrak, o cit v rukou, s možností pohybu to vůbec není slavné… Ani tyhle aspekty stáří publikace Až do sto dvaceti let nezastírá. Černobílé portréty a velmi nečernobílé doprovodné řádky – nikoli prosté životopisy, spíš jakési výtahy, esence z portrétovaných, doplněné náladou, dobovým kontextem, anekdotami – ukazují stáří v jeho křehkosti a zranitelnosti. Připomínají nutnost solidarity, péče, promýšlení, memento mori. „Co jsme my, budete i vy.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
