Portréty naděje: Přežili holocaust a byli tu 100 a více let. Rozjasňují mysl a dávají naději
Pražský domov sociální péče Hagibor míjím, kdykoli jdu do práce. Shlížíme z terasy naší redakce přímo na něj. A nakladatelství Grada vydalo knížku, která mi konečně osvětlila, co, ale hlavně kdo se skrývá za zdmi tohoto význačného objektu pražské Židovské obce.
Fotograf a tvůrce publikace Až do sto dvaceti let / / May You Live Until 120Jindřich Buxbaum (*1953) na Hagibor (i jinam) jezdil za velmi starými pány a dámami a fotografoval je. V objetí jejich potomků, s pečovateli, při odpočinku, v činnosti. Tatínek pana Buxbauma byl vězněm koncentračních táborů v Terezíně, Osvětimi a Schwarzheide a přežil pochod smrti, stovky se o fous nedožil. Jeho syn léta fotí příslušníky židovské komunity nejen v podhůří domovských Jeseníků, ale také v zemi zaslíbené a v mnoha koutech světa, od Kyjeva přes Antverpy po Londýn. A na žižkovském Hagiboru. Ten výraz v hebrejštině znamená hrdina a některé osudy místních usedlíků hrdinství na různých úrovních obnášejí. „Člověk je jako půda a záleží, co do něj druzí zasadí.“ Tak končí kapitola o Ladislavu Zemanovi, jenž na rozdíl od většiny své rodiny přežil šoa a v dospělosti se stal pediatrem: „Děti jsou nevinné, nemohou za válku.“ I jeho dvě děti vystudovaly medicínu a pracovaly jako lékaři…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
