Návrat velkého Pičuse. Vizuální umělec Viktor Frešo aktuálně vystavuje v Praze hned dvakrát

Kolik Pičusů dosud vzniklo? Tisíc?

Neblázněte, kdyby tisíc, možná bych se s vámi ani nebavil. Přišel by vám už hotový text od asistentky a basta, abychom se nemuseli zdržovat. Ale vážně, myslím, že tolik jich určitě není. Vznikají v sériích, zpravidla po pětadvaceti kusech: jednou jsou bílí s rukama vzadu, příště třeba opět bílí s rukama vpředu. Můj otec měl velkou hlavu, já ji mám taky, asi i proto jsem lidi s velkou hlavou považoval za zajímavé, téměř fascinující. Až jsem jednou, v roce 1999, namaloval muže s velkou hlavou a malýma nožičkama, předchůdce Pičuse, který se tvářil důležitě, arogantně a jmenoval se Jistič. V roce 2014 jsem pak podle toho obrazu udělal pro jeden festival v Bratislavě prvního Pičuse. A ukázalo se, že to lidi baví.

Když jste v roce 1999 nastoupil na VŠVU v Bratislavě, tušil jste, že se vám výtvarné umění může stát byznysem?

Absolutně ne. Kdyby nevznikl Pičus, mohl bych v kontextu slovenské výtvarné scény dodnes fungovat velmi skromně. Možná že bych chodil do práce a po večerech si dělal nějaké obrázky. Byl jsem, a pořád jsem, konceptuální umělec. Pičus byl dlouho má jediná figurální socha, dělá mi radost, ale ve skutečnosti je to náhoda a fórek.

Takže fakt, že vás vnímáme jako popartistu, vedle například Krištofa Kintery a Davida Černého, s nimiž jste dělal na Entropě, je náhoda?

Úplná, ale já na té Entropě vůbec nic nedělal. Ani jsem nijak nepomohl s nějakou ideou, realizací, ničím. Se mnou nemá vůbec nic společného. Jen jsem do Bruselu přiletěl na zahájení. V podstatě jsem šel kolem akce, která se mnou neměla nic společného.