Theodor Pištěk: Forman ho šokoval nočním telefonátem, jestli si troufne na velký hollywoodský film

Výraznou část svých tvůrčích let prožil za vlády jedné strany a odešel jako jedna z nejrenesančnějších osobností našich časů. Theodor Pištěk, toho jména mladší, byl pro přátele Dóda – přezdívku zdědil po svém otci, slavném prvorepublikovém herci, který mezi lety 1920 a 1959 hrál v neuvěřitelných 325 českých, rakouských a německých filmech.

Narodil se v roce 1932 do herecké rodiny – umění mu bylo dáno do vínku po matce Marii „Máně“ Ženíškové. Její první dědeček, malíř František Ženíšek, byl autorem původní výzdoby Národního divadla v Praze. Její tchán, operní pěvec Jan Pištěk, pak prvním ředitelem Národního divadla v Brně. Druhým Mániným dědečkem byl akademický sochař a malíř Antonín Popp, mezi jehož nejznámější díla patří busty a reliéfy největších Čechů (Františka Škroupa, Josefa Ressela, hraběte F. A. Kolovrata Libštejnského, Františka Palackého a dalších) i rakouských císařů (Rudolfa II. nebo Františka Josefa I.) v historické budově Národního muzea na Václavském náměstí v Praze.

Malíř i kostýmní výtvarník

Přesto, že široké veřejnosti byl známý především prací pro film a televizi či návrhy uniforem pro Hradní stráž, pro které si ho těsně po revoluci vybral Václav Havel, sám sebe považoval za malíře. „Malba je pro mě to nejdůležitejší,“ říkal. Pištěkova tvorba se v čase výrazně měnila, široce rozkročená od abstrakce až k hyperrealismu. Některé jeho rané práce patří mezi ty nejlepší dobově módního informelu, stylu, v němž se směle vyrovnal těm, jež dnes považujeme za klasiky žánru, jako Libor Fára, Zbyněk Sekal, s nímž po Akademii sdílel ateliér, Mikuláš Medek, ale i přítel z nejbližších, Hugo Demartini.

Krásné a ceněné jsou jeho šedesátkové reliéfy – řezy kusů automobilových motorů nebo chladičů a zvláštně surrealisticky vyskládané shluky industriálních fragmentů. Nejslavnějším se, i ve světovém měřítku, paradoxně stal díky svému přestupu k hyperrealismu, kterému se začal věnovat v první polovině 70. let. Ostatně právě velkoformátové oleje z té doby z něj po retrospektivní výstavě Ecce Homo v Národní galerii na přelomu let 2012 a 2013 udělaly nejdražšího a nejžádanějšího českého malíře současnosti.