V Evropě máme svobodu slova i gesta. Když hrajete v Asii nebo v arabských zemích, je to rozdíl, říká Radim Vizváry

Pantomimu si často spojujeme především s komediálním žánrem, ale má mnoho dalších odstínů. Co všechno může současná pantomima být?

Současná pantomima obsahuje více disciplín a přizpůsobuje se vnímání dnešního diváka. Je pro mě zajímavé zkoumat, co divák unese. Zatímco dříve se řešily hranice mezi tancem a pantomimou, dnes se spíše řeší hranice mezi pantomimou a herectvím. Mimové začali více používat zvuk a slovo a blíží se činohernímu projevu. Opouštějí techniku mimu a jejich výraz se podobá němé činohře. Pro mě je pantomima nonverbálním herectvím. Mim má myšlenku, filtruje ji pomocí nějaké emoce a vyjadřuje skrze gesto, které je jeho primárním vyjadřovacím prostředkem.

Co je v pantomimě nejtěžší vyjádřit?

Vždycky jsem si myslel, že lze v pantomimě ztvárnit všechno. Ale nedá se v ní lhát – tělo totiž lhát neumí. Kromě lži lze tedy zahrát všechno. To, co běžně vyjádříte slovem, lze vyjádřit i jedním gestem, ale pro slova, u kterých ekvivalent gesta neexistuje, musíte hledat kontext, jak je vyjádřit. Pak může být z jediného slova i delší pantomimická věta nebo celá etuda. Anebo je naopak možné ztvárnit dlouhý text v nonverbální zkratce, klidně i jedním silným gestem. Podobně jako u tance se i v mimu zabýváme jeho technikou i estetikou. Je to řemeslo, které je třeba ovládnout, ale zároveň je u mima rozhodující fyziognomie.

O tom, zda někdo může být dobrým mimem, tedy rozhoduje i to, jak vypadá?

Když jsem studoval u Borise Hybnera a měl se poprvé nalíčit, řekl mi: „A teď se ukáže, jestli jsi mim.“ Je to podobné, jako když se u herců říká, jestli jim sluší kamera… U mimů jde i o to, jestli jim sluší maska.

Jak se od té doby, co jste studoval na HAMU, žánr pantomimy posunul?