Úvahy nad marností voleb? Kontroverzní kniha radí: Demokracii jako systém posuzujme dle jejích výsledků
Mohlo by se zdát, že zrovna teď demokracie nepotřebuje okopávat kotníky, přesto Argo vydává ve své edici Crossover titul Proti demokracii od profesora filozofie i ekonomie a také etiky a veřejné politiky Jasona Brennana. Poprvé jeho kniha pod názvem Against Democracy vyšla v roce 2016 v Princeton University Press krátce před nástupem Donalda Trumpa na trůn, pardon, do prezidentského úřadu.
U nás vyšla více než třísetstránková publikace Proti demokracii Jasona Brennana v překladu Víta Penkaly koncem loňského roku, v předvečer Trumpova comebacku. Autor v předmluvě kritizuje Trumpa i jeho tehdejšího rivala Bernieho Sanderse: „Americká levice sama předvedla brutální dezinformační ekonomický populismus.“ (s. 12) Na mušku si bere celý způsob voleb, což pak v knize rozvádí do podrobností a s citacemi nejrůznějších kapacit. Závěrečný seznam zdrojů čítá čtrnáct stran.
Každému občas stoupne adrenalin, když vidí, že by něco udělal líp než někdo jiný, zvlášť když výsledek ovlivní jeho živobytí. Brennan to zažívá při pohledu na politické fungování své země. S tím lze souznít – v nadcházejících podzimních parlamentních volbách na nás také číhá jeden silácký comeback. Pokud bychom tlaku, který na naši demokracii činí autokracie Ruska a Číny, čelili jen zatvrzením a sborovým zpěvem podle notiček vládního koordinátora pro strategickou komunikaci (na mysli mám instrukce Otakara Foltýna politikům, jak mají na veřejnosti mluvit k výročí sebeupálení Jana Palacha), brzy bychom sice možná nebyli pod jejich vlivem, ale byli bychom stejní jako oni. Pojďme tedy studovat.
Buďme kompetentní
Kniha Proti demokracii jistě stane, nebo už stanula, v seznamech doporučené četby několika oborů na vysokých školách. Brennan demokracii pitvá tak kompetentně, až se v tom běžný čtenář onlajnových zpráv trochu ztrácí, ale názvy kapitol promlouvají dost jasně – Hobiti a chuligáni, Ignorantští, iracionální, neinformovaní nacionalisté, Politická participace demoralizuje, Politika neposiluje mě ani vás, Politika není báseň, Právo na kompetentní vládu, Je demokracie kompetentní?, Vláda vzdělaných a Občanští nepřátelé.
Nejdřív knihu krátce potěžkejme, protože zavedené pražské nakladatelství Argo si dává záležet i na vzhledu svých publikací, od edice AAA po komiksovou řadu Argomix. Vedle edice Jacka Kerouaca má i tato edice, Crossover, příjemně škrabkavý obal s tečkovaným reliéfem. „Falešný přebal“ brožovaného vydání, o jehož grafiku se postaral Matěj Růžička, ukrývá vepředu již vyšlé a vzadu připravované tituly edice. Vzhledem k tomu, že jde o „matroš“ pro intelektuály, průvodní text hovoří přímo na „titulce“. Spíš než jako anotace působí jako manifest, třeba hned druhá věta: „Stejně jako mají obžalovaní právo na spravedlivý proces, mají občané právo na kompetentní vládu.“ Zřetelné je také pořadové číslo titulu v edici, jehož uvedení se může zdát jako zbytečnost, nebýt to sedmnáctka – 17. listopadu před čtvrtstoletím jsme za svištění obušků přehodili výhybku na způsob správy z názvu knihy. Její autor pochází ze země, pod jejíž křídla jsme tehdy za bujarého přihazování do kotle zamířili.
Dnes po nás však zase sahá někdejší „bratr“ se svou totalitou. Stýská se mu po starých časech. Máme teď kritizovat demokracii a s tím i USA, odkud demokracie pochází? Výroky Donalda Trumpa na adresu Grónska přiměly několik publicistů zašťourat v ne tak dávné historii našeho hlavního spojence, jenž pro nějakou tu invazi v minulosti také nešel úplně daleko. Díky jeho záštitě si tady však můžeme dovolit kecat do politiky. A právě do toho nám chce Brennan hodit vidle. Za názvem jeho textu není podpora fašismu nebo komunismu, ale vize toho, že volit by měli jen ti vzdělaní a rozvážní. Třeba ti, kteří učtou jeho knihu. Polovzdělaná masa ať ostrouhá. Říká se tomu epistokracie, ve které „zákon uděluje kompetentnějším či vzdělanějším občanům poněkud více politické moci než těm méně kompetentním či méně erudovaným.“ (s. 14)
Odborník nerovná se mudrc
Jen klid – jak můžete vycítit z onoho poťouchlého citovaného „poněkud“, autor svůj „nabubřelý“ nápad odlehčuje humorem. Zní to přece rozumně. Volit by měli jen ti, kteří jsou schopni hlubokého čtení, ale to zase bývají knihomolové odtržení od života, od reality. V covidovém období jsme viděli, že odborník nerovná se mudrc. Možná by měli volit jen ti ekonomicky schopní, jenže ti zase bývají všehoschopní. Podobné úvahy, ale v mnohem sečtělejším tónu, vede Brennan na necelých třech stech stranách. Zohledňuje všechny možné politické systémy, které na naší planetě kdy byly, a uvádí různé své zajímavé experimentální představy. V úvahu bere hlavně lidskou psychologii, na které politická zřízení stojí a padají.
Nenechte se zviklat, knihu mohou zvolit i laici – Brennan uvádí příklady pochopitelné selským rozumem. „Pokud odhalím ostatním, jak jsem volil, je jasné, jak na to nejspíš budou reagovat. Pokud budou s mou volbou souhlasit, budou mě spíše považovat za dobrého člověka, a pokud nesouhlasí, budou si spíš myslet, že jsem sobecký, špatný, hloupý nebo zlý. (…) Nebo si představte, že kandiduji na nějaký úřad. (…) Navzdory mým záměrům, co bych rád sdělil světu, bude moje kandidatura nejspíš sdělovat, že bažím po moci a postavení.“ (s. 171)
