Co všechno o našem, ale i německém Labíčku nevíte? Dvojí příběh Velké řeky se spirituální tečkou
Labe na rozdíl od Rýna či Dunaje nikdy nebylo silněji reflektováno v umění, literatuře ani lidové tvorbě. Ani u nás o této řece nevznikalo tolik knih jako o Vltavě. Vloni ale toto manko alespoň částečně vyvážily hned dvě esejistické knihy, které sledují jednotlivá místa říčního toku, od krkonošského pramene až k Severnímu moři: Labe – příběh řeky od novináře a kulturního manažera Jana Šíchy a Elbe. Velká řeka od politického komentátora a také příležitostného básníka Luboše Palaty.
Romantika, cyklistika a přehrady
Kniha Elbe. Velká řeka (vyd. Argo) Luboše Palaty (* 1967) je více reportážní: autor podél řeky projíždí na kole, ovšem někdy z ní ani mnoho nevidí. Tak pramen Labe navštívil v době, kdy byl skryt vrstvou sněhu a on nad ním zápasil s ledovou vánicí. Publikace Jana Šíchy Labe – příběh řeky (vyd. Labyrint s pěknou grafikou Kateřiny Puncmannové) je zato vybavena množstvím barevných obrazů, faksimilií i fotografií; srovnáváním s německou publikaci Elbstrom (Labský proud) z roku 1845 Šícha zkoumá, v čem všem se od té doby změnila nejen řeka a (přírodní i městská) krajina v jejím okolí, ale i náš postoj k ní. Šíchovým krátkým, aforistickým úvahám a komentářům přitom dominuje jakási grušovská ironie.
Konkrétní lokality Palatovi někdy slouží spíše jako záminka k tomu, aby mohl rozvíjet své historicko-politologické úvahy, Šíchova kniha se více zaměřuje na kontrast Labe romantického, Labe moderně regulovaného a toho současného, v němž se kvalita vody díky uvědomělému ekologickému přístupu po roce 1989 výrazně zlepšila. Šícha ukazuje, jak s nacionalizací šla ruku v ruce romantizace, takže například hrad Střekov na sebe nabalil legendistická vyprávění posilující německou kulturní identitu. Ne náhodou se v rytířském sále hradu konala roku 1919 přísaha mužů, kteří se považovali za vůdčí elitu německých Čech. Romantický háv ale postupně ustupoval betonu: mezi lety 1924–1936 u Střekova vznikla přehrada. Atmosféru německých vlasteneckých obrazů s hradem a řekou tato na svou dobu vyspělá technická stavba téměř zničila: „Nad zdymadlem se už prostě romanticko-nacionalisticky přísahat nedá.“
Budování v duchu multi kulti
V obou knihách vystupují nejen Češi a Němci, ale i další etnika. Palata se přitom více věnuje traumatickým okamžikům česko-německého soužití. Země, jimiž Labe protéká, se v Palatově podání také značně liší v tom, jak se s přirozenou multikulturalitou dokázaly vyrovnat nebo si ji udržet. V někdejších Sudetech konstatuje, že je to stále oblast podivně zjizvená a nesmířená. Oproti tomu v Hamburku nalézá takřka všechny národy světa. Německo by bez těchto cizinců bylo podle něj nudné. A bez pracovní síly: „Vůbec si nedokážu představit, jak by se tu žilo. Kdo by tu stavěl, uklízel, prodával, jezdil s taxíky. Němci jsou pořád cihly, ale malta, která drží to dnešní Německo pohromadě a v chodu, to jsou cizinci.“
Naopak Šícha nachází a vyzvedává výsledky multikulturní spolupráce i u nás, ačkoli její těžiště umisťuje spíše do minulosti. Obecně vyzvedává roli všech kultur, jejichž zástupci k Labi přicházeli budovat a tvořit, nebo se jejich umem a znalostmi místní inspirovali, jako v Kladrubech. Tamní koně jsou sice českým plemenem, ale v žilách jim koluje krev jejich ušlechtilých předků z Itálie a Španělska. Koncepční základy tamního okrášleného statku pocházejí z Francie a park byl konstruován podle anglického vzoru: „Toto je Evropa, kde všichni měli vlastní sebevědomí, ale moc rádi si brali inspiraci od sousedů, aby ji přetvořili podle svého.“
Trocha duchovna na závěr
Závěr je u obou autorů pojat až spirituálně či přímo mysticky: tam, kde řeka ústí do Severního moře, Palata konstatuje, že duše Labe „vstupuje do nebeského království oceánu“. A Šícha zase na konci až extaticky líčí, kterak se ponořil do majestátního proudu a zažil jeho očistnou moc, ve smyslu archaického, už předkřesťanského pojetí, kdy byla tekoucí voda považována za živou, regenerační tekutinu a obřady s ní prováděné souvisely s duchovním očišťováním a osvobozením k novému životu. Jako by se v Labi všechny dřívější ošklivosti rozpustily a naředily: „Řeka je tady místem, které osvobozuje.“
Přes některé rozdíly je tedy pro oba autory Labe živou bytostí, nebo alespoň tokem s duchovně očistnou vodou. A hlavně řekou, která by nás v rámci Evropy už měla ne rozdělovat, ale spojovat.
