Tanečník, umělecký šéf baletu Národního divadla, pedagog, filmový herec... Vlastimil Harapes byl mimořádný umělec typu danseur noble, který v baletu zakusil jak zlatá šedesátá, tak normalizaci i uvolňování v 80. letech. Tančil skoro všechny velké role klasického repertoáru. Pro tuzemský balet byl konstantou, ztělesněním jedné éry. Poslední rozloučení s ním proběhlo 27. května.
Tanečníka Vlastimila Harapese jsem vzhledem ke svému věku viděla na jevišti ve vrcholné formě jen jednou. Je rok 1987, socialismus ještě nemá v Česku na kahánku a Laterna magika uvádí inscenaci Odysseus. Umělecky je to bomba. Premiéru má v Paláci kultury (dnes Kongresové centrum). V roli Odyssea je mužný, ladný a krásný Vlastimil Harapes, do Laterny magiky přešel z baletního souboru Národního divadla.
Do baletu Národního se po revoluci vrátil jako umělecký šéf. Ani po pozdějším odchodu z divadla svět umění neopustil. Na začátku kariéry se prosadil nejen v tak fyzicky a psychicky náročné branži, jakou je klasický balet, který vyžaduje pro laiky těžko představitelnou disciplínu, houževnatost, odolnost, zdatnost a oddanost, ale i ve filmovém herectví. I později sbíral další zkušenosti, nejen manažerské, učil, moderoval v rádiu, kandidoval do Senátu, účinkoval v muzikálu… Viděla jsem ho ještě právě v muzikálu Kráska a zvíře, to ale nebyla produkce, která by snesla vyšší laťku kvality.
Harapes byl mimořádný tanečník typu danseur noble, který v baletu zakusil jak zlatá šedesátá, tak normalizaci (později se propíralo, jak to bylo či nebylo s jeho podpisem Anticharty) i uvolňování v 80. letech. Tančil skoro všechny velké role klasického baletního repertoáru. Pro tuzemský balet byl konstantou, ztělesněním jedné éry.
Byl vidět také mimo baletní svět, což není pravidlo, spousta výborných tanečnic a tanečníků se po posledním aplausu vytratí. V rozhovorech upozorňoval i na život po konci taneční kariéry. Přál si třeba návrat v 90. letech zrušených dřívějších baletních důchodů, v nichž viděl podporu umělkyň a umělců během křehké doby přechodu do jiné profese. Jejich situace je nevyřešená dodnes. Kéž by u nás mělo taneční povolání větší respekt nejen v době, kdy zemřelého Vlastimila Harapese vyprovázíme s poděkováním, se smutkem a vzpomínkami.
