Případ Goldman: Film Cédrica Kahna se věnuje kauze levicového revolucionáře obžalovaného z dvojité vraždy

Ten případ se skutečně stal: komunistický aktivista Goldman odmítl v 60. letech nastoupit na vojnu a uprchl na Kubu. Později ve Venezuele vyloupil banku a vrátil se do Francie, kde vykrádal malé obchody. Při jedné z loupeží měl zabít dvě lékárnice. Dostal doživotí a napsal knihu, v níž z rozsudku obviňoval antisemitismus ve společnosti. Dočkal se druhého procesu, ze kterého vyšel osvobozen. V roce 1979 však byl Pierre Goldman v Paříži zavražděn. Tamtéž letos v lednu potkávám režiséra Cédrika Kahna i herce Arieha Worthaltera a Arthura Harariho. „Goldmanova kniha mě uhranula,“ začíná konverzaci Kahn. „Byla to autobiografie a zároveň žádost o milost. Proplétala se v ní obhajoba s líčením osudu Pierrovy rodiny.“

Čím vás Pierre Goldman zaujal?

Cédric Kahn: Fascinoval mě svým projevem. Schopností mluvit a vyjadřovat se. Pomyslel jsem si, že jestli o něm někdy budu točit film, tenhle aspekt v něm bude klíčový.

Na místě tenisových kurtů jste nechal vybudovat kulisy soudu, v němž se odehrává jádro celého filmu. Připomíná to sportovní zápas. Jednalo se o záměr?

Cédric Kahn: Ano, takhle jsem to měl vymyšlené. Nechtěl jsem proces inscenovat realisticky, chtěl jsem ho pojmout jako sportovní utkání v dialektice.

Co je cílem takového duelu?

Cédric Kahn: Jde v něm o pravdu. O její dobytí. Co je pravda? Co je lež? Existuje vůbec nějaká pravda? Nebo je všechno jenom hra slov? Záleží na prezentaci. O tom celý proces je. Snažili jsme se však vyhnout všem těm obvyklým klišé soudních filmů, jako jsou rekonstrukce a flashbacky. Zůstáváme jenom na jednom místě, v jednom čase a ději. Tím se hranice mezi pravdou a lží stírají ještě víc. Nemáte k ruce žádné další obrazy, které by vás mohly v rozhodování ovlivnit, pomoct vám. Nezbývá vám než se soustředit na řeč, projev a argumenty aktérů.

Jak jste tuhle vizi vysvětlil hercům?