Jméno Dylan Thomas si dnes vybaví málokdo. Sečtělí hudební fanoušci si ho možná spojí se zpěvákem Robertem Zimmermanem, který si básníkovo křestní jméno zvolil za příjmení svého pseudonymu. Nebo také možná ne, protože Bob Dylan historky o svém jménu často mění. K odkazu Dylana Thomase se ale rozhodně hlásí. Když jako malý kluk snil o kariéře muzikanta, Thomas objížděl americké kluby a před vyprodanými hledišti přednášel svou poezii.
Dylan Marlais Thomas se narodil 27. října 1914 ve Swansea do rodiny velšského učitele a švadleny. Od mládí trpěl nemocemi průdušek, a matka a tetičky proto malého klučíka zahrnovaly láskyplnou péčí. Žena stála i u počátku jeho umělecké kariéry. Než nastoupil na gymnázium, kde vyučoval jeho otec, docházel na soukromé hodiny k učitelce řečnictví a dramatického umění Gwen Jamesové. Poezie, divadlo a literatura mu tak učarovaly, že o vzdělání v jiných předmětech nejevil moc zájem. V sedmnácti letech odešel ze školy do redakce South Wales Daily Post a během práce začal plnit své reportérské zápisníky básněmi.
Řadu básní, které si dnes s jeho osobou spojujeme, napsal Thomas ještě jako teenager. Obrazy a témata, která v nich zpracovává, bychom ale u dospívajícího kluka neočekávali. „Before I Knocked“ („Než jsem zaklepal“) je ztvárněním Kristova pohledu na vlastní existenci před početím a po smrti. „And Death Shall Have No Dominion“ („A smrt nebude již panovat“) analyzuje téma nesmrtelnosti a odkazuje na epištolu sv. Pavla k Římanům. „Light Breaks Where No Sun Shines“ („Kde slunce nesvítí, tam světlo rozbřeská“) popisuje neutuchající víru ve zdánlivě beznadějném světě. Když se básně začaly objevovat v časopisech, upoutaly okamžitě pozornost zavedených jmen anglické poezie. Budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu T. S. Eliot byl jedním z prvních příznivců, kteří neznámého Velšana kontaktovali a přesvědčovali, aby své básně vydal knižně.
První knihy
První sbírka osmnácti básní nazvaná lapidárně „Osmnáct básní“ vyšla v roce 1934. Posbírala nadšené kritiky a literární ceny a zdálo se, že se z mladého básníka rychle stane stálice londýnské umělecké scény. Život v metropoli je ale drahý a chudý básník se chvály recenzentů nenají. Příliš peněz mu nepřinesla ani druhá kniha „Dvacet pět básní“ z roku 1936.
V té době se k finančním nesnázím přidaly problémy s nadměrným pitím. Když se v roce 1937 Thomas oženil s tanečnicí Caitlin Macnamarovou, nezbývala mu ani vindra. Ani jedni rodiče se svatbou nesouhlasili a mladí manželé se museli přestěhovat do vypůjčeného domu v rybářském městečku Laugharne.
Manželství rozhodně nepatřilo k ideálním. Život na malém městě, narození dětí a atmosféra předválečného Walesu ale do Dylanovy tvorby vnesly nové motivy, vřelost a zvláštní humor. V letech 1939 a 1940 vydal knihy „The Map of Love“ („Mapa lásky“) a „Portrait of the Artist as a Young Dog“ („Portrét umělce jako štěněte“). Sbírky básní a povídek s často velmi autobiografickými rysy nabyly postupem času obrovské popularity. V době začínající války se ale příliš neprodávaly. Na živobytí si Thomas musel následujících několik let vydělávat v redakci BBC jako autor reportáží a scénářů rozhlasových her.
Z básníka bardem
Během práce pro britský státní rozhlas se poprvé postavil za mikrofon. Díky zvučnému témbru a zvláštně melodickému přednesu se stal oblíbeným interpretem rozhlasových her a dramatických čtení. Redaktoři si ho také rádi zvali do diskusních pořadů, kde vystupoval jako „mluvící hlava“ reprezentující mladou generaci. Vzrůstající popularita možná hrála roli v úspěchu jeho další básnické sbírky, která konečně znamenala zlom v Thomasově kariéře.
„Deaths and Entrances“ („Smrt a příchody“) z roku 1946 obsahuje jeho nejznámější básně jako „Poem in October” („Báseň v říjnu“), „The Hunchback in the Park” („Hrbáč v parku“) a „Fern Hill” („Kapradinový vrch“). Prodeje se šplhaly do tisíců a z dosud poměrně neznámého básníka se stala živoucí legenda. Starší generaci literátů imponoval syrovým, ale zároveň vytříbeným jazykem a odkazy na pradávnou tradici velšských lidových bardů. Mladým lidem zase bohémským způsobem života, básněmi otevřeně oslavujícími život, sex a nespoutanou rebelii.
Na turné
Image revoltujícího barda dokázal Thomas zúročit i na svých slavných turné. První podnikl po Evropě a v roce 1949 přijel na pozvání překladatelky Jiřiny Haukové i do Prahy. Daleko větší věhlas mu ale přinesla turné po USA, která podnikl mezi lety 1950 a 1953. Padesátá léta byla asi poslední dekádou, kdy básnické turné dokázalo přitáhnout do hledišť davy. Autorská čtení v divadlech a univerzitních klubech navštěvovaly tisíce oddaných fanoušků a fanynek fascinovaných umělcovým rozervaným vzhledem a zpěvným tenorem.
Po představení (často i před nimi) se odehrávaly divoké večírky plné alkoholu a drog, kde se umělec bratřil s celým osazenstvem baru, pak se porval a na rozloučenou se vymočil do květináče u vchodu. Kritici se nad vystupováním pohoršovali a ptali se, jestli je předmětem turné poezie, nebo opilecká exhibice. Mladí intelektuálové ho ale zbožňovali. Gramofonové desky, na kterých Dylan Thomas čte své básně a povídky, byly obrovským hitem a nesměly chybět v žádné fonotéce příslušníka nastupující beatnické generace.
Je poezie mrtva?
Zátěž z turné, během kterých absolvoval na padesát vystoupení, a frekvence v rádiích a nahrávacích studiích se bohužel podepsaly na básníkově už tak chatrném zdraví. V Anglii pokračoval v práci pro BBC, napsal několik scénářů celovečerních filmů a rozhlasových her. V roce 1952 vydal sbírku „In Country Sleep and Other Poems“ („V kraji spí a další básně“), o dva roky později pak soubor starší tvorby „Collected Poems, 1934–1952“ („Sebrané básně 1934–1952“).
Trápily ho ale astmatické záchvaty, zápaly plic, dna, neustále se potýkal s alkoholismem a užíváním léků. Na konci října 1953 odjel na další vyprodanou šňůru po USA. Některá vystoupení vyloženě odtrpěl, když se mu udělalo lépe, vydal se okamžitě pít do barů. Po jednom tahu se mu dýchací obtíže zhoršily natolik, že se začal dusit a upadl do kómatu. Po čtyřech dnech v nemocnici zemřel na zápal plic a otok mozku způsobený chronickým pitím. Básník John Berryman, který s ním strávil poslední chvíle, vyšel z pokoje a s pláčem prohlásil: „Poezie je mrtva.“
Poezie v okamžiku smrti Dylana Thomase nezemřela. Naopak. Jeho tvorba a osobnost měla na soudobou básnickou tvorbu obrovský vliv. Byl jednou z hlavních inspirací hnutí beatniků, slam poetry a jeho odkaz nezapadl ani v době, kdy se básně přetransformovaly do textů písní a přednes se přizpůsobil zvuku elektrických kytar. K jeho odkazu se hlásí hudebníci napříč žánry od Igora Stravinského po Boba Dylana. John Lennnon začal psát své texty a povídky pod vlivem Thomasovy tvorby a Beatles umístili jeho portrét na obal své slavné desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Jeho popularity již žádný básník nedosáhl. Pro odchod z velkých pódií si ale poezie nemohla najít lepšího posledního barda.
