Jazyk se mění po celou historii. Dnes už nešukáme po světnici jako Babička od Boženy Němcové.

Jazyk se mění po celou historii. Dnes už nešukáme po světnici jako Babička od Boženy Němcové. Zdroj: Midjourney; reflex.cz

S genderem se to má v jazyce jako se šukáním: Všechno se mění

Můžeme v psaném jazyce šermovat hvězdičkami, lomítky, koncovkami a tak dále jak chceme, abychom jím obsáhli rozrůstající se genderové spektrum lidí kolem nás. Ale bude nám to stejně na nic, když zapomeneme na to základní: na respekt jeden k druhému.

Studio Alta, kulturní centrum z Libně, uspořádalo workshop o genderově citlivém jazyce v kulturním sektoru. Vedla ho lektorka Eva Čivrná z neziskovky Nesehnutí. Samo téma je v české společnosti citlivé i mezi lidmi, kterým není buřt, a má potenciál rozpoutat mezi mluvčími češtiny spory. Při nich se jedni zaštiťují územím a gramatikou. A druzí haní všechny texty a promluvy, v nichž nějaký nebožák či nebožačka nevyjmenují u podstatného jména veškeré rody, a dokonce použijí generické maskulinum, kdy se označení v mužském rodě užívá jako zdánlivě neutrální výraz i pro ženy.

Nejzajímavější však je, jak se při šermování lomítky a hvězdičkami, jež se prosazují jako způsob, jak zhuštěně dostat do textu alespoň binární rodovou rovnováhu (kolega*yně, politik/čka), a při debatách, jak mluvit nebo psát o translidech, o lidech nebinárních a podobně, často za sporem o jazyk ztrácí podstata. Tou je respekt k druhému člověku. Proč se vyjadřovat o někom, jak sám nechce, a nerespektovat oslovení, které žádá? Proč myslet a mluvit skrze otravná tuhá klišé? Žena se například nemusí rovnat matka. Proč se dopouštět zneviditelňování půlky populace užitím generického maskulina? Je možné jednoduše myslet při mluvení a psaní na druhé s respektem, když s nimi chci hlavně vyjít, a ne je ovládat.

Jednoduché je však dost složité tam, kde je respekt obecně nedostatkové zboží. Vyřídit někoho nálepkou a dorazit urážkami na sociálních sítích je snadnější a šetří to mozek. To, jak o sobě lidé přemýšlejí, jak o sobě a o světě kolem sebe mluví, se přitom přirozeně mění po celou známou lidskou historii a není kvůli tomu potřeba tolik šílet. Taky už nešukáme po světnici (šukat znamenalo pohybovat se a provádět drobné práce) jako babička Boženy Němcové. To sloveso teď má jiný význam a nikdo si kvůli tomu vlasy nerve.