Moje setkání s Milanem Kunderou začala na podzim 1952: vyznamenal mě pozváním do jejich královopolské rodinné vilky. Obdivoval jsem ho. Jeho prvotinu Člověk zahrada širá (1953) jsem měl stále na stole. Zpovídal se v ní z lásky k rodnému městu: „To je můj domov, srdéčko, / a kdyby se ti nelíbil, / jak žebrák náhle před tebou bych byl.“ Připomínám si wolkerovskou intonaci těch veršů a cituju zpaměti, protože sbírka s pěkným osobním věnováním leží u někoho, kdo si ji kdysi vypůjčil.
Něžné vyznání Brnu však kontrastuje s historkou, kterou mi Milan tehdy vyprávěl: Čtyřiadvacetiletého absolventa filozofické fakulty a studenta FAMU pověřila redakce Literárních novin funkcí brněnského pomocníka, spíš eléva než redaktora, který má oslovovat tamní autory, jejich příspěvky vozit do Prahy a zajistit, aby se v hromadách redakční pošty nezatoulaly.
Spěchal o tom v hospodě povědět milovaným básníkům Oldřichu Mikuláškovi a Janu Skácelovi. Jenže místo aby se oba zkušení novináři potěšili z mimořádné péče, kterou budou spolu s dalšími Brňany obdařeni, dlouze a významně mlčeli. Mladší z nich se posléze přece jen vyjádřil a pokropil nadšence studenou brněnskou sprchou: pokud měl být někdo vybrán, měl to být v první řadě Oldřich, v druhé já, a nezlob se, ty až na třetím místě.
Vzrušující protiklady
Kunderova fučíkovská poéma Poslední máj (1955) mě překvapila podobenstvím: hrdinu tragicky ohroženého smrtí pokoušel gestapák Böhm jako ďábel Krista. Nabízel mu přežití pod podmínkou, že uzná jeho moc, bude vypovídat a vzdá se poslání bojovníka. Pokušitelovy argumenty se dovolávaly mimo jiné krásy jarní přírody, ale Kunderův Fučík ztělesňoval proti nim světce. Básník byl jeho vyznavačem a ďábel-Böhm nemohl v jeho hagiografickém podání hrát skutečného oponenta.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
