Přijde Čech, bisexuál a bývalý učitel do baru, objednám si pivo a sednu si ke stolu v koutě.
Nikdy předtím jsem v téhle putyce nebyl. Čekám tu na kamaráda Kellyho, který má – jako vždycky – zpoždění. Rozhlédnu se kolem sebe. Menší stolky, většinou jen pro dva. Kožené sedačky, tmavý barový nábytek. Je to tu vlastně docela příjemné. I přes svou původní rezervovanost a námitky, že já – od přírody tichý a stydlivý člověk – nejsem příznivcem veselých sešlostí tohohle typu, jsem nakonec asi rád tomu, že mě Kelly pozval a že jsem sem skutečně přišel. Koneckonců co bych pro kamaráda neudělal: podpořit ho v naplnění jeho snu je to nejmenší, co při obyčejném pondělním večeru můžu udělat.
Teď si všimnu, že vedle baru je stupínek s vysokou židlí. Na ní mikrofon. Zničehonic mám pocit, že tu vzduchem proudí neviditelné elektrony nervozity. A ty jako by se s každým mým dalším nadechnutím pomalu dostávaly i do mě. Zdá se mi to, nebo se skutečně tichou reprodukovanou hudbou proplétá šum zpětné vazby z onoho mikrofonu? Teď už je to jisté: projela mnou studená vlna neklidu. Rozvibrovala mi vnitřnosti a pokračuje až do konečků prstů; i ty se začnou třást. A to tu jsem jenom jako divák, uklidňuju se, já tu vystupovat a mluvit do mikrofonu nebudu. Zchladím rozechvělou dlaň oroseným půllitrem s pivem, který právě přistál na stole přede mnou.
„Zapište se támhle,“ řekne mi číšník a ukáže na desky pohozené na konci baru. Taky si všimnu, že se podnik rychle zaplňuje. „Ne, ne. Já jsem tu jen jako morální opora.“ – „Á, další stydlín,“ zabručí číšník a zmizí v davu lidí, kteří se tu zničehonic zjevili a s viditelným očekáváním teď postávají všude kolem.
Do baru přijde Ir, heterosexuál a nenapravitelný šprýmař. Konečně. Zamávám na Kellyho od svého stolu. Uhájit prázdnou židličku bylo čím dál obtížnější. Dojde ke mně, obejme mě a prohodí, jak je rád, že jsem tu s ním. Na dnešní večer prý jen tak nezapomenu, dodá ještě a jde se zapsat na bar.
Kellyho, jehož jméno má prý původní významy „válečník“ a „plný života“, znám jen několik měsíců, ale je to ten typ přátelství, o kterém máte pocit, že trvá desítky let. Kelly jezdí s dodávkou po městě a donekonečna doplňuje zboží do občerstvovacích automatů. Stará se o automaty na nápoje a sladkosti v hotelech, nemocnicích, velkých firmách, na nádražích, ale i o ty na ulicích a veřejných prostranstvích. Takhle jsem ho potkal u nás v práci: obě paže hluboko v útrobách prodejního automatu, ládoval do těla robota miničokoládky a předražené plechovčičky koly.
Rozuměli jsme si okamžitě: oba máme rádi absurdní a nekorektní humor (naše první setkání: „Jaký je rozdíl mezi prodejním automatem a Monikou Lewinskou?“), oba máme rádi film Zvrácený (naše druhé setkání), oba vlastníme hned několik předplatných na internetové platformě onlyfans (téma hovoru během všech našich setkání). Jako napůl sranda projekt a napůl seriózní byznys jsme společně v jedné velké kancelářské budově ve městě, známé tím, že v ní sídlí firmy převážně zaměstnávající muže, zafinancovali nový typ prodejního automatu: čokolády a limonády jsme vyměnili za neobvyklé až perverzní zboží přinášející odreagování a uspokojení netradičních mužských tužeb (zmínit detaily a bližší specifikaci našeho zboží by bylo v tomto typu sloupku nepatřičné).
Zjistili jsme, že nás oba spojují i kreativní ambice. Já ve volných chvílích ťukám do počítače povídečky a fejetónky, Kelly si do telefonu zapisuje svoje vtipy, hlody a bláznivé nápady. Chce z nich vytvořit komediální stand-up a objet s ním celé Irsko a pak i svět. „Nejlepší práce, jakou si dokážu představit,“ zasnil se nad svou vysněnou budoucností úspěšného komika. „Já se taky rád předvádím a taky rád povídám nesmysly, ale na veřejný vystoupení fakt nemám odvahu,“ řekl jsem mu jednou. Hodil po mně tenkrát vychlazenou plechovku piva, která se už do automatu nevešla, a řekl mi: „To není o odvaze, ale o promile v krvi.“
Kelly je rapl a filuta, který jde ve svých vtípcích dost na hranu: nosí trička s provokativními nápisy, pořádá společné mejdany svých bývalých partnerek, organizuje pobuřující art performance na veřejných prostranstvích (moc detailů opět nelze uvést, ale snad jeden stravitelnější příklad za všechny: na nejrušnější ulici ve městě nabízí polonahý Kelly kolemjdoucím nikoliv „Free hugs“, ale „Free gags“, překlad a interpretaci této konkrétní Kellyho show nechávám na čtenářích tohohle textu).
Jak už bylo zmíněno, Kelly si vzal do hlavy, že dá svým pitominám v mobilu strukturu, udělá z nich bodový scénář pro svou stand-up show a prosadí se jako komik při veřejných vystoupeních (říká si Vending Machine Gun Kelly). Chce to dotáhnout až k podpisu smlouvy na exkluzivní televizní vystoupení s jednou streamovací službou. A dnešní večer v baru v centru města, který občas pořádá open-mic večery, má být pro Kellyho tou nejlepší startovní čarou.
Večer začínajících lokálních komiků probíhá rychle a velmi zábavně. Všichni jsou velice vtipní, pohotoví a duchapřítomní. Kde se v nich bere ta odvaha na vyzvání sebevědomě doběhnout k baru, zvednout ze židle zapnutý mikrofon a začít do něj povídat něco žertovného a navíc důvtipně komunikovat s publikem? Kelly se taky dost baví, taky dost pije a pravidelně a jakoby s příslibem, že to nejlepší teprve přijde, na mě významně pomrkává.
Někdy před koncem večera, někdy uprostřed mého pátého piva, mě zničehonic oslní paprsek divadelního světla. Celý zkoprním a horká červeň mi okamžitě zalije obličej.
„And now,“ zahřmí moderátorův hlas, „the Beast from the East…“ Nechápu, co se děje. Pak se ale podívám na Kellyho a jeho pochechtávající se obličej, který bych v tuhle chvíli nejradši udeřil těžkým hákem Monstra z Východu, jak mě koneckonců ohlásil moderátor do mikrofonu, mi vše osvětlí. Kelly k veřejnému vystoupení nezapsal sebe, ale mě! „…jako další vystoupí: Džem Fool-ny!“
Jsem jako opařený. Kelly mě ale skopne ze stoličky, jen tak tak že přistanu na nohou. „Dělej, jdi! Alkoholu máš v sobě dost. To dáš!“ povzbudí mě Kelly. Cítím na sobě pohledy všech přítomných. Obličej mám v plamenech: tohle už není nervózní ruměnec, ale žhavá karmínová značící prudký nával stresu a rychlé upadaní do transu.
„Zase nějakej stydlín,“ zaslechnu ještě někoho, ale pak už se plně odpojuju od svého já, ztrácím povědomí o čase, o místě, o tom, co se mnou děje.
Zbytek večera mám ve vzpomínkách dost potrhaný. To, co jsem do mikrofonu blábolil, rekonstruuju zpětně jen s pomocí Kellyho pobaveného vyprávění a několika videí na sociálních sítích v sekci Trapasy Live.
Asi dvacet minut jsem plácal páté přes deváté. Do své vyděšené angličtiny s přízvukem jsem nahodile vlamoval česká slova a celá slovní spojení v češtině. Bylo to prý úžasné jazykové, ale i myšlenkové dada, popisoval mi později nadšeně Kelly. Došlo mi, že jsem v pudu sebezáchovy vykrádal vtípky a vtípečky ze svých sloupků, které jsem posledních osm měsíců psal pro milé čtenáře Reflexu. Blekotal jsem něco o krakovských taxikářích, o svých irských sousedech, o kverulantech z Edinburghu a korporátních hotelových hostech. Hodně z toho se ale v mém rychlém a vynervovaném překladu do angličtiny ztratilo.
Většinu konkrétností ze své nechtěné stand-up premiéry si vybavit nedokážu, vzpomínám si ale zcela zřetelně na pocit čiré hrůzy, která mnou na tom pódiu pro komiky prorůstala jak fungus znělkou k seriálu The Last of Us (a byl to skutečně skoro konec světa, alespoň toho mého). Kromě zděšení, trapnosti a zostuzení jsem ale zároveň cítil i jakousi ukrutnou potřebu a silný rajc uspokojit tu dychtivou, asi padesátihlavou saň náročného publika – házel jsem jim do chřtánu i několik starých, provařených a dost trapných vtipů. O tom, jak přijde Čech do baru. Přijde [ček] do baru a barman mu říká: [čeks] nebereme, jen hotovost. O bisexuálech. Přijde bisexuál do baru a barman se ho ptá: Co si dáte? Všechno, odpoví bisexuál. O bývalých učitelích. Přijde bývalý učitel do baru a řekne: Dobrý den, posaďte se prosím. Nakonec i ten o prodejním automatu a Monice L.
Každopádně tenhle Kellyho kanadský žertík a ne/komediální “projekt“ byla moje komediální katastrofa a fiasko, bez ohledu na to, jak moc si to Kelly (pořád je mým kamarádem, pořád je mým obchodním partnerem v oblasti zásobování netradičních mužských tužeb) užil.
„Thank you, byli jste úžasné publikum,“ ukončuju jsou příšernou show neshow. Úžasné publikum úžasem mlčí. Jen Kelly nadšeně tleská a doslova se za břicho popadá. Prý ho celou dobu braly křeče od smíchu z nově objevené úrovně trapnosti, řekl mi později. „Debile,“ procedím mezi zuby, když ho míjím při svém úprku z baru.
Až venku na ulici mi dochází, jak moc se celý třesu a jak mám obličej zalitý potem. A taky je mi hned jasné, že od teď budu muset v tomhle nevelkém městě, kde víceméně každý zná každého, chodit kanály. A taky, že si raději dám nějaký čas kreativní a předváděcí pauzu.
A to i od psaní těchto sloupků.
Všem čtenářům Reflexu přeju krásné léto. A pokud během něj dojde na výraznou barvu v tvářích a zpocené obličeje, přeju, ať je to raději od letního slunce a zajímavých prázdninových výletů než od ztrapnění se na veřejnosti.
Byli jste úžasné publikum.
