„Ti závidím. Bych chtěl umět tvůj jazyk. Chtěl bych mluvit česky. Nebo aspoň umět číst v češtině,“ řekl mi zničehonic umývač nádobí v hotelové restauraci. A přestože jsem tohohle chlápka jako svého kolegu samozřejmě registroval už před oním vyznáním (Ir, asi stejného věku jako já, naprosto odpudivý chrup a výborná pracovní morálka), nic víc jsem o něm až do téhle konverzace o češtině nad špinavými talíři s osychajícími zbytky hotelových jídel nevěděl.
„Proč? Co bys chtěl číst v češtině?“ zeptal jsem se. „Hrabala,“ odpověděl okamžitě. A usmál se.
Překvapeně jsem se zastavil u pultu, kam se odkládá použité nádobí, a pořádně si hotelového umývače nádobí prohlédl. Umolousané zrzavé vlasy, divoký rezatý plnovous, ano, opravdu příšerná zubiska – z vykotlané dásně mu trčely jen tři čtyři přední žlutočerné zuby. Vypomáhal jsem toho dne v hotelové restauraci s odklízením nádobí. Zastupoval jsem hned několik číšníků, kteří do práce nepřišli, a kteří tedy měli pracovní morálku o dost horší než umývač nádobí Frank.
„Ty jsi Frank, viď? Franku, jak to, že znáš Hrabala?“ – „Ne že ho znám. Já ho znám nazpaměť, aspoň všechno, co vyšlo v angličtině. A absolutně ho miluju!“ – „Fakt? Tak to je skvělý. Já ho mám taky rád.“ – „Hrabala nemůžeš mít jenom rád, toho musíš milovat,“ zahoroval.
Takhle jsem se blíže seznámil s Frankem.
Začal jsem za ním chodit i ve dnech, kdy jsem v zázemí hotelové kuchyně neměl co pohledávat. Pokecat si. Zpestřit si pracovní den krátkou, ale vydatnou konverzací o nepracovních věcech. Vylepšit si ho Frankovým, po čistě dentální stránce nepěkným, přesto však povzbudivým a nakažlivým úsměvem. Přes Hrabala jsme se dostali v našich přerývaných rozhovorech k českému pivu, Česku, k irskému pivu, Irsku, irskému fotbalu, anglickému fotbalu (Frank miluje Man United) a přes fotbalovou autobiografii George Besta jsme se vrátili zpět ke knížkám. Dokonce jsem mu jednu daroval. Dal jsem mu knihu, kterou jsem napsal já a jež je z hotelového prostředí. Vysvětlil jsem mu, že je to sice česky a že to samozřejmě není žádný Best, natož Hrabal, ale zato je to o hotelu, a to by mohl ocenit, a třeba by ji mohl považovat za svou učebnici češtiny. Poděkoval kolozubým thank you a řekl, že se to pokusí pomocí Googlu přelouskat. Jen neví, dodal, jestli to stihne. Tuhle jeho poznámku o času jsem tehdy ještě nechápal.
Bavilo mě jeho filozofování nad špinavými talíři a glosování hotelového života. („Každý použitý talíř je jako odžitý lidský život. Nemělo by na něm nic zbýt. Nebo ještě lépe: měl by být vylízaný dočista.“) Frank je taková specificky hotelová verze Hrabalova Haňti, napadlo mě jednou. Balíky papírů a stohy starých časopisů jsou tady nahrazeny hromadami znečištěných ubrousků, rozpatlanými miniporcičkami másla a zbytky rozžvýkaných, ale nestrávených snídaňových párků a cárů slaniny. Frank pronášel komentáře a činil úkony, které evidentně měly jakýsi přesah, jen jim málokdo plně rozuměl. Často jsem je nepochopil vůbec, málokdy mi došly až později. Třeba když v rušné hotelové kuchyni nastolil hutný sartrovský existencialismus (a způsobil zmatení číšníků a servírek) tím, když na dveřích, ze kterých se z kuchyně vstupovalo do restaurace mezi hosty, odstranil cedulku s nápisem ENTRANCE a nahradil ji nápisem NO EXIT.
Po několika týdnech našich hovorů jsem sebral odvahu a zeptal se Franka na jeho strašný zuby. Proč si je nenechá spravit? Znám v Česku i v Polsku několik vynikajících zubařů. Rád mu je doporučím. A nebude to stát ani z poloviny tolik jako tady v Irsku.
„Díky, ale mně se to nevyplatí. Už na to nemám čas. Sice mě ty posraný zuby dost bolí, ale ne tak jako ten zbytek,“ řekl Frank. A přestože jsem tomu moc nerozuměl, z výrazu jeho tváře, který se najednou dost proměnil, jsem pochopil, že tu je něco, co nevím.
Toho dne jsem se o Frankovi bavil s ředitelkou hotelu. A ta mě opařila zdrcujícími informacemi: Frank je nevyléčitelně nemocný, akutní progres vážné choroby, doktoři mu dali maximálně dvanáct měsíců života, spíš šest. A to bylo před rokem. „Vypadá ale v posledních dnech o dost lépe než kdykoliv předtím,“ dodala ředitelka. „Což asi není dobré znamení.“
Zbytek toho dne se ve mně prala lítost s nepochopením. Proč tráví Frank svůj drahocenný, takhle tragicky vymezený čas v práci, navíc v takovéhle? Proč proboha během svých pravděpodobně posledních dní stojí osm hodin denně před špinavým nádobím, třídí nechutné odpadky a myje talíře po jiných lidech?
Té noci jsem vůbec nespal dobře. Spánek mi nabourávaly smutek a marnost nad nespravedlností života a taky neodbytná myšlenka: Co bych dělal já, kdybych stál před stejnou diagnózou a měl před sebou poslední rok života?
Někdy nad ránem dostal můj seznam takovouto podobu: Cestování, samozřejmě. Taky bych chtěl ještě rychle potkat co nejvíce zajímavých lidí. Třeba takových, jako je Frank. Chtěl bych víc číst. Třeba znovu celého Hrabala. Chtěl bych konečně zhlédnout všechny ty báječné a „must-see“ filmy, které se mi hromadí v počítači a na něž se pravděpodobně nikdy nepodívám. Chtěl bych vyrovnat nevyrovnané. Uhladit rozcuchané. A co takhle opíjet se každý den? Ano. Zkusit všechny drogy? Taky. Napsat SMS všem těm, kterým jsem se bát nebo styděl napsat? Ano, určitě.
Druhý den ráno, celý nevyspalý, mířím v práci rovnou do kuchyně. V páře naplno jedoucích myček zahlédnu Frankův shnilý úsměv.
„Franku, promiň, já jsem o tobě nevěděl, že… to s tím, že už nemáš čas… “ koktám a nevím, jakými slovy to vyjádřit. Frank mě naštěstí zastaví: „Víš, kdo napsal tohle? ,Když jsme mladí a blbí, tak na čas nemyslíme, dokonce na něj zapomeneme. Ale on na nás nikdy. A když jsme pak starší a jen o trochu míň blbí, tak se nám čas nezapomene včas připomenout. Hlasitě a nesmlouvavě. A s některými z nás dokonce ztratí trpělivost.‘“ – „Vím, kdo to napsal. Já. Je vidět, že ti překládání z češtiny do angličtiny vcelku jde.“ – „Ani ne, tenhle tvůj malej odstavec jsem překládal celou noc.“ – „Popravdě, Franku, nevím, jestli má cenu ztrácet čas s překladem mý knížky…“ Frank ještě něco odpověděl, ale já ho už neslyšel, protože ve stejnou chvíli zapnul hlasitou myčku nádobí. Do toho začal automatický napařovač a leštič sklenic vypouštět hustou horkou páru, ve které během několika vteřin zmizel i samotný Frank. Chvíli jsem tam stál a čekal, až se pára rozplyne a my budeme moci v konverzaci pokračovat, ale pára ne a ne propustit Franka na svobodu. Jako by v ní zmizel nadobro. Když jsem odcházel ze zapařené kuchyně, přesně v momentě, kdy jsem drcnul do dveří s nápisem NO EXIT, jsem za sebou zaslechl tiché: „Ti závidím…“
„Hlavně abych stačil zažít, jak Man United získají další titul,“ řekl mi o několik dní později Frank během dalšího z našich tradičních rozhovorů v pracovní době, ve kterých jsme samozřejmě pokračovali. „I jako průměrnýmu znalci anglickýho fotbalu je mi jasný, že na to, aby Man U vyhráli znovu ligu, bude potřeba jeden celej, vlastně možná hned několik lidských životů…“, poškádlil jsem ho. „Snad nehrajeme zas tak špatně… A když to nevyjde letos, tak snad příští rok… Snad...“ zasnil se Frank.
Jedno pondělí v osm ráno ke mně do kanceláře vběhl vystresovaný vedoucí restaurace: v kuchyni se mu hromadí špinavé nádobí! Frank nepřišel na ranní směnu! Poprvé za celých dvacet let, co tu dělá. Okamžitě mnou projede studená vlna neblahého tušení. Vyhledám Frankovo číslo a volám mu na mobil. Není mi u toho ani trochu dobře. Telefon dlouze a marně vyzvání do prázdna.
Pak v něm zašramotí a ozve se Frank. „Zaspals?“ zeptám se a dost se mi uleví. Ano, prý zaspal, vůbec poprvé v životě. Prý si dlouho do noci četl a v šest ráno pak neslyšel budík. „No worries,“ řeknu a s úlevou zavěsím. Pak si sundávám sako a jdu do kuchyně pomoct jim s tím nádobím, než Frank dorazí.
Asi o měsíc později Frank v práci zkolaboval. Spadl mezi koše na odpadky a už se neprobudil.
V den jeho pohřbu, na kterém jsem potkal víc lidí z práce než v práci samotné, skončil další ročník nejvyšší anglické fotbalové soutěže. Man United ho samozřejmě nevyhráli.
