Většina knihomolů někdy četla Na cestě a milovala to. Protože jim bylo v době čtení šestnáct a Jack Kerouac vypadal jako nejvíc cool osoba na světě. Pak jednou takhle otevřete knihu v sedmadvaceti a udiveně zjistíte: “Kerouac byl trochu kokot!” A to je naprosto v pořádku. Lidé stárnou, názory se mění. Sám Kerouac je toho skvělým příkladem.
Dnes je 12. března, což znamená, že Jack Kerouac by oslavil narozeniny, kdyby žil. Narodil se v roce 1922, takže by mu dnes bylo sto a jedna let. Člověk musí držet nějakou životosprávu, aby to doklepal do stovky, a pokud víte cokoli o Jackovi, tak je vám jasné, že u něj šance na nějakou dlouhověkost nikdy neexistovala. Kerouac zemřel v sedmačtyřiceti poté, co si doslova vyzvracel své vnitřnosti do záchodu svého domu na Floridě. Se svou ženou a matkou v zádech.
Jiný konec by od něj ani dnešní ani tehdejší fandové asi nečekali. Což je možná jediné očekávání, které Ti Jean (jak mu v dětství přezdívali) splnil. Od čelního představitele celé jedné generace literární historie se toho čekalo poměrně dost a většina z toho byla značně nefér.
Věci jsou, jaké jsou
Nikdo nepsal a nepíše tak jako Jack Kerouac. Pokud jste jeho fandové, víte přesně, co mám na mysli. A pokud ho zrovna v lásce nemáte, pak taky. Rozhodně nebyl nejlepším spisovatelem své éry, dost možná nebyl ani doopravdy dobrým spisovatelem, ale svou téměř agresivní obyčejností byl něčím naprosto speciální. Nikdo neuměl poválečnou Ameriku zachytit jako on, pravděpodobně proto, že si ji nějak nepřibarvoval, neměl v podstatě žádný politický názor, nejspíš ani nechtěl světu nic sdělit. Jen chtěl psát. A taky chlastat a píchat holky, ale hlavně psát. O věcech, tak jak jsou.
Jak psal, tak taky žil. Bral věci, tak jak byly. O jeho životě nemá moc smysl se rozepisovat, protože to může v podstatě zajímat jenom jeho fanoušky a jeho fanoušci ho mají načteného. A vzhledem k tomu, že Kerouac psal téměř výhradně autobiograficky, každý zažraný středoškolák zná vlastně Jackův životopis nazpaměť. Támhle pracoval na poli, támhle se bez lístku vozil vlakem, támhle ukradeným autem, támhle zkusil benzedrin. A jednou při týdenní benzákové party shodou okolností přepsal literární historii. Tím, že napsal Na cestě na jednolitou třiceti metrovou roli papíru. Říkal jí “svitek”.
Byl to pohodář, nejspíš dobrý parťák na večírek a občas trochu kokot, který vám mohl nabourat káru nebo přebrat holku. Ono s takovým ksichtem se to dělalo samo, Jack byl fešák až do posledních let života, kdy ho konstantní chlastání nakonec dostihlo. Nebyl to revolucionář, filozof ani intelektuál, byl to kluk z dělnické rodiny, který se živil tím, že psal knížky.
Ikona bez příčiny
Tahle absence jakékoli sociální ambice v podstatě vedla k tomu, že Kerouac nakonec zůstal vzadu za zbytkem toho, co kdysi bývalo beatniky. Jeho někdejší parťáci se posunuli dál. Allen Ginsberg se svým vousem, divokými vlasy a podivným hábitem předčítal ztripovaným hippíkům své verše a vypadal jako zvěstoval nového světa lásky a míru. William Burroughs se pustil do LSD a psal natolik experimentální básně, že se z něj stal pravděpodobně k jeho vlastnímu překvapení otec celého jednoho sci-fi žánru - kyberpunku.
A Jack Kerouac chlastal. Z někdejšího mladého rebela bez příčiny se stal nevrlý strýček, který vrtí hlavou nad omladinou. Když v šedesátých letech zkoušel s Burroughsem psychedelika, chytil údajně bad trip a celý večer se utápěl v lístosti nad promarněnými životními příležitostmi. Je téměř k nesnesení frustrující vidět kontrakulturní ikonu zestárnout a zevšednět. Zprotivnět.
Jenomže v tom je ten temný vtip. Kerouac nikdy nechtěl být counterculture hrdina, byl to jen obyčejný chlápek, který psal o životě. Což z něj paradoxně udělalo symbol, protože nikdo tyhle věci nepsal lépe než on. V každém z nás je kousek Jacka a mohli bychom si vzít trochu klidu z toho, že všichni zestárneme a budeme trochu nevrlí a nechápaví vůči tomu, jak se svět kolem nás posune bez nás.
Jen si zkuste v sedmačtyřiceti nevyzvracet vnitřnosti do záchodu.
