Dokonce i mnozí polovzdělaní „flastenci“ vědí, že román 1984 je přesnou analýzou fungování totalitního státu, a rádi se odkazem na dílo George Orwella blýsknou na sociálních sítích, když jim naše vláda domněle zase nějak ukřivdí. A teď tu knihu úřady v Bělorusku zakážou: tím pádem si zřejmě nikdo nevšimne, že ruský satelit má ke svobodě opravdu daleko. Další ukázky nesoudnosti se konaly na festivalu v Cannes, ať už prostřednictvím nepovedených děl, nebo nemístných řečí.
Veronika Bednářová: Ministru školství Petru Gazdíkovi bych ráda zopakovala, že závažná finanční pochybení Cermatu nejsou tím jediným, za co měl jeho ředitelku Michaelu Kleňhovou minulý týden vyhodit. Pozornost by měl začít věnovat i obsahové stránce jednotných přijímacích testů – totiž tomu, jak únavně nekreativní, zoufale rigidní a neuvěřitelně zpátečnické jsou.
Vojtěch Rynda: Nedávno skončivší festival v Cannes uspořádal panelovou diskusi na téma Co dnes znamená být filmařem. Přizval na ni na deset režisérů – bílých mužů ve věkové kategorii 45+. Jak napsala na Facebooku filmařka Tereza Nvotová, „Cannes, gratuluju, tohle není obyčejná chyba, to je vyjádření určitého názoru“.
Kateřina Kadlecová: Série Adeliných vystoupení v Las Vegas připomíná dokument Františka Fuky Fukafutokyu, který po sedmi letech od crowdfundingu stále není na světě. Jenže v případě Adele jde o milióny dolarů, které vybrala na lístcích, načež koncerty (bez náhrady a narychlo) zrušila s tím, že se chce soustředit na produkci nové muziky a dětí. Teď ji snad svědomí dohnalo a šou možná budou – prý koncem léta. Komunikační šum a neúcta k fanouškům však trvají.
