Každý má svou pravdu, klasická hra italského dramatika Luigiho Pirandella, která měla premiéru v roce 1917 v Miláně, se na českých jevištích nikdy moc neprosadila: je to komedie trochu filozofická, trochu absurdní a trochu tezovitá – vyžaduje jasný výklad, režijní stylizaci i pregnantní herecké výkony. Vysmívá se těm, kdo věří, že v propletencích lidské psychiky, představ a konstruktů najdou „jedinou pravdu“.
V Dejvicích je ten příběh roztomilý a naivňoučký jen zdánlivě. V italském okresním městě 20. let minulého století žijí spořádaní občané, kteří nutně potřebují svou denní dávku adrenalinu, a proto tráví čas klevetěním. Hned od první scény se k smrti užírají zvědavostí, co že tak hrozného se děje u sousedů.
Do města se totiž přistěhoval uhlazený pan Ponza, jenž zřejmě drží svou ženu pod zámkem tak dokonale, že ji nesmí navštěvovat ani stará matka, paní Frola, která se, aby byla dceři nablízku, stala sousedkou téhle lehce šílené, neuvěřitelně pomóděné a senzacechtivé partičky místních drben a drbalů.
Že se do jejich uzavřené bubliny pokouší vstoupit muž nabádající je k tomu, aby šli k volbám, je jim dočista jedno: zkrátka ho vyhodí. A že kdykoli otevřou okno své přecpané kuchyně, která je jim zároveň i salónem, hřmí tam Mussolini, je přitroublým měšťanům lhostejné ještě víc.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
