„Celý tento blog vznikl ze špatně maskované nenávisti k filmovým festivalům a ze špatně předstíraného nadhledu nad stylem života, který průměrní kritici vedou,“ napsala jste před rokem a něco na svůj Facebook. Byl to jediný důvod, proč jste začala bloggovat?

Myslím, že hlavním důvodem je moje stále nezpracované trauma z filmu Andrej Rublev, který je nekonečný, černobílý, pořád tam někdo pobíhá s kusem pytle přes hlavu a hledá smysl bytí a já u něj usnula, což mě málem stálo můj romantický vztah, který s Kritikem bezesporu mám. Ale hlavně asi šlo o nějaký druh šťastného přetlaku. Já se totiž drtivou většinu života s Kritikem skvěle bavím. A pokud jsou tu věci, které mě skutečně trápí nebo bolí, vůbec o nich nepíšu. Takže jo, přetlak štěstí, to bude ten pravý důvod.

A kde se vzal nápad hodit facebookové zápisky na papír?

Kritik mě na podzim před pěti lety vzal na festival dokumentárních filmů do Jihlavy. Byli jsme tehdy o pár závazků lehčí, čili jsme ten festival odjeli víceméně tak, jak je on zvyklý – tři, pět, sedm filmů denně proložených oduševnělými debatami s ostatními kritiky a režiséry, s hotely a guest servisem. Přišlo mi to jako říše za zrcadlem, byla jsem fascinovaná tou komunitou lidí, která dokáže hodiny diskutovat o mesmerizujících momentech filmu s kozou. Napsala jsem první řádky, hned jak jsme se vrátili domů a kritik si někam odskočil. Musela jsem na to totiž tajně použít jeho telefon, neboť já měla tehdy tlačítkový přístroj bez internetu.