nahoru

Žena filmového kritika - Den zúčtování: Vtipnými zápisky srší oheň, nože a plyn

Kateřina Kadlecová 15. února 2022 • 14:00
Někdo by mohl říci, že jde o políčko z filmového eseje Ulricha Seidla Ve sklepě (2014). A přitom jsou to Kritik a jeho žena!
Někdo by mohl říci, že jde o políčko z filmového eseje Ulricha Seidla Ve sklepě (2014). A přitom jsou to Kritik a jeho žena!
• foto: 
Stadtkino

Není to jen „pletážová mamka s vlasy do culíku“, jak se tato autorka populárního blogu s prostým názvem Žena filmového kritika popisuje. Vždyť za něj v roce 2019 málem získala Magnesii Literu. Ano, drží své (a tedy i Kritikovo) jméno v anonymitě, ale za příhody ze života uondané obyčejné mámy tří dětí zakopané ve středočeské vesnici se nestydí. Dokonce je vydává knižně: po dvou letech od prvního dílu vyšla Ženě filmového kritika v sešitku s červenou ořízkou, titulem Den zúčtování a ilustracemi Prokopa Wilhelma další várka deníkových glos rámovaných pandemií a kritikovými zraněními, včetně zahoření – nikoli pro film, leč pomocí hořlaviny. Ona po něm hází nože, on jí a dětem nechává puštěný plyn… Venkovští intelektuálové umějí žít!

„Celý tento blog vznikl ze špatně maskované nenávisti k filmovým festivalům a ze špatně předstíraného nadhledu nad stylem života, který průměrní kritici vedou,“ napsala jste před rokem a něco na svůj Facebook. Byl to jediný důvod, proč jste začala bloggovat?

Myslím, že hlavním důvodem je moje stále nezpracované trauma z filmu Andrej Rublev, který je nekonečný, černobílý, pořád tam někdo pobíhá s kusem pytle přes hlavu a hledá smysl bytí a já u něj usnula, což mě málem stálo můj romantický vztah, který s Kritikem bezesporu mám. Ale hlavně asi šlo o nějaký druh šťastného přetlaku. Já se totiž drtivou většinu života s Kritikem skvěle bavím. A pokud jsou tu věci, které mě skutečně trápí nebo bolí, vůbec o nich nepíšu. Takže jo, přetlak štěstí, to bude ten pravý důvod.

A kde se vzal nápad hodit facebookové zápisky na papír?

Kritik mě na podzim před pěti lety vzal na festival dokumentárních filmů do Jihlavy. Byli jsme tehdy o pár závazků lehčí, čili jsme ten festival odjeli víceméně tak, jak je on zvyklý – tři, pět, sedm filmů denně proložených oduševnělými debatami s ostatními kritiky a režiséry, s hotely a guest servisem. Přišlo mi to jako říše za zrcadlem, byla jsem fascinovaná tou komunitou lidí, která dokáže hodiny diskutovat o mesmerizujících momentech filmu s kozou. Napsala jsem první řádky, hned jak jsme se vrátili domů a kritik si někam odskočil. Musela jsem na to totiž tajně použít jeho telefon, neboť já měla tehdy tlačítkový přístroj bez internetu.

Premium

Přečtěte si článek s předplatným Premium Plus

Získejte neomezený přístup na devět různých služeb včetně Reflex.cz




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.