Vladimír Mertlík: Nebezpečný výlet pana Vondrušky do minulého století | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Mertlík: Nebezpečný výlet pana Vondrušky do minulého století

Vladimír Mertlík3. prosince 2019 • 14:00
Spisovatel Vlastimil Vondruška, skrytý ideolog Babišova ANO?
Spisovatel Vlastimil Vondruška, skrytý ideolog Babišova ANO?
• foto: 
Vlastimil Vondruška (Sent by the writer himself; Originally from cs.wikipedia; description page is/was here., CC BY-SA 3.0)

Po přečtení úvahy spisovatele Vlastimila Vondrušky Dejte nám s tím vším už pokoj!, si Zpětné zrcátko nechalo čas na zjištění, kde je problém. Zda v tom, že si autor spletl adresu i dobu, když text místo do Humoristických listů poslal do sobotní MF Dnes, či zda vzápětí vydá list zprávu o nečekané Vondruškově hospitalizaci. Pravda je daleko prostší a spočívá v angažmá Vlastimila Vondrušky ve funkci skrytého ideologa hnutí ANO, jak ostatně dokázal již několikrát svými eseji a komentáři. V čem je jádro pudla?

Zpětné zrcátko již včera upozornilo na sílící nervozitu vládní garnitury z trvajícího zájmu a masivní podpory hnutí Milion chvilek. Od listopadové Letné trvá mediální i politický tlak mířící nejen na akci samu, ale sofistikovanými nátěry zpochybňující smysl a morální oprávněnost vyjádřit nesouhlas s kroky státní administrativy. A tak po obsahově průhledných sloupcích různých čtenářů či blogerů vytáhla v sobotu MF Dnes silnější kalibr.

Úspěšný a respektovaný spisovatel historických románů Vlastimil Vondruška si mezi masivní propagací své poslední středověké ságy právě na stránkách MF Dnes našel čas na jeden ze svých politických exkurzů. Na tom by nebylo nic divného, pokud by oba žánry a jejich časovou osu nesmíchal do produktu připomínajícího Babicovy dobroty. Zpětné zrcátko by rozumělo sdělení: Dokončil jsem další středověký román a nyní se pustím do toho, co mne trápí dnes. A protože mívám v tomto listě zdarma velký prostor na promo svých knih, vidím svět očima beneficienta svěřeneckých fondů, kterým majitel list svěřil a s nimiž nemá – ale fakt nemá – nic společného.

Místo toho však text pod zástěrkou obavy o demokracii není ničím jiným než útokem na právo a smysl protestů a vyjádření nesouhlasu těch, v nichž obavy vzbuzuje ohrožení demokracie právě ze strany Vondruškových donátorů a s nimi spřízněné politické linie. Ničím jiným, než nekritickou obhajobou současně vládnoucí politické linie, totiž text Dejte nám s tím už pokoj!, není. Daly by se pro něj nalézt i údernější tituly: Chceme klid na práci; Kdo není s námi, je proti nám; Samozvaci a ztroskotanci (to už tu bylo, tak možná koupit licenci!) případně a nejlépe Držet hubu a krok.

Krédo obsahu je již v perexu Vondruškovy úvahy: „Bijte mě po hlavě, ale já si myslím, v demokracii se má menšina podřídit většině. Vládu máme nechat vládnout a u voleb jí vystavit účet. Kdybychom tohle ctili, zase bychom se mohli s přáteli a sousedy bavit o normálních věcech,“ říká Vondruška. Pak ovšem Zpětné zrcátko nechápe, proč svět nenechal do voleb dovládnout většinově zvolenou administrativu Třetí říše, aby jí v dalších volbách mohl německý lid vystavit účet. Proč řádně zvolené představitele německého lidu pověsil a proč nadiktoval zemi dva – navíc antagonistické – politické systémy.

Pak se musí Zpětné zrcátko ptát, proč se menšiny nepodřizují většině několikrát za rok ve Francii, Itálii, Řecku a dalších zemích, které mají často o desítky let starší zkušenosti s demokracií než Česká republika. Proč tento status momentálně neplatí ani v symbolu parlamentní demokracie – Spojeném království Velké Británie a Severního Irska? Proč menšina nejen že nenechala vládnout demokraticky zvolenou Prozatímní vládu Ruska, ale v zájmu oné menšiny vyvraždila takové masy lidí, že to nikdy nebude překonáno? Nestojí snad revoluce na násilí a rozvratu? Má opravdu menšina bez výhrad poslouchat většinu, byť by se zpronevěřila volebním slibům? Vlastimil Vondruška by jistě namítl, že mluví o době demokracie. Kdo ale dává razítko na to, co je demokracie a co ne? Obvykle vítězové převratů!

Základním principem demokracie je naopak pohyb, změna a trvalý tlak na představitele státní moci. Je to jediný způsob, jak demokracii zachovat. V Ugandě a Zimbabwe by mohli vyprávět a nejen tam. Také u sousedů. Nebo snad Vlastimil Vondruška už slyšel, že by diktátorský režim prohlásil: „Naše vládnutí se stalo nedemokratickým, krademe, loupíme a lžeme. Proto od pondělka už neplatí pravidlo o nesvrhávání vlády! Je tu také možnost, že přes to, co jsme za šmejdy, dovládneme do voleb a pak nám to můžete sečíst. My vám do té doby z toho, co jsme zatím nerozkradli, rozdáme vše ostatní a pak u voleb uvidíme. A na čas po nich vám slíbíme ještě víc! Stejně to jde z vašeho! Jen upozorňujeme, že těm, co přijdou eventuálně po nás, nezbude v truhle ani pěťák.“ Zpětné zrcátko nehodnotí morální hodnotu uvedených režimů, chce jen jejich kontroverzností poukázat na nesmyslnost tvrzení Vlastimila Vondrušky. Některé pasáže jeho eseje stojí za to doslovně uvést.

„Jeden renesanční traktát říká, že zábava lidu má tři pilíře,“ navozuje Vondruška svůj vid vhodné morálky společnosti a jejího politického života a pokračuje „…dobře se najíst, opít se, až spadnu pod stůl, a dosyta se pomilovat. Na první pohled to zní primitivně, jenže tohle tvrzení musíme chápat očima doby, tedy s jistou nadsázkou. Že se lidé rádi najedí? Proč ne. Že se tehdy opíjeli? Teprve v 18. století přece lékaři zjistili, že alkohol škodí. A že se renesanční ženy nedopracovaly k hnutí MeToo?

Řečeno klasickou německou frází: „Gott sei dank!“ …Lidé si život užívali… protože se netrápili starostmi, které jim nic přinést nemohly a nevšímali si problémů, které nemohli jakkoli ovlivnit. Poddaný se nikdy netrápil tím, že nebude krajským hejtmanem. Poddaného nevzrušovalo, že se kdesi za hranicemi hanebně nakládá s nějakou pochybnou (sic!) sektou. Nehádal se o to, co mu z kazatelny hlásal kněz. Když se mu to nelíbilo, tak to jen nedodržoval a vše bylo vyřešeno. Sám netoužil na kazatelnu vystoupit a sousedům vysvětlovat, jak to dělat lépe. Žij a nech žít!“

Argumentace Vlastimila Vondruška je k smíchu coby renesanční taškařice jen do chvíle, než pobavenému čtenáři dojde, že je popisem totálního rozvratu společnosti a státu, jak je vnímá v historických kontextech naše kultura. Jen do chvíle, než v obrazech jeho argumentace uvidí společnost prasat, kterým ke spokojenosti stačí koryto s mlátem, vylepšeným pivem a neřízená kopulace.

Starosti o všehomír nechávali lidé podle Vondrušky po celá staletí na panovníkovi a papežovi. A kde nastala chyba a tragický zlom? Hurá, Vondruška a červení už vědí! „Jako vždycky, pokud dostaneme nějakou hračku, chvíli nás baví. Jenže čeho je moc, toho je příliš! Naivní havlovská občanská společnost nás mohla po sametové revoluci bavit, dokud nezačala generovat konflikty. Za konflikty nemohou ti, kteří s idejemi lásky a pravdy nesouhlasí (sic!), ale ti, kteří je na celém národu mermomocí vynucují, jako by to byla jediná pravda všehomíra,“ hřímá spisovatel Vondruška, jeden z těch, kdo jsou prý svědomím národa. Zpětné zrcátko se musí ptát, kterého národa? Napadlo citovaného myslitele, že nebýt té hračky k smíchu v podobě svobody i té menšiny naivních hlupáků, kteří odmítli slepě poslouchat tehdejší většinu, dodnes by mohl psát maximálně romány o tom, jak Klement Gottwald bojoval proti alkoholismu a pohlavním chorobám?       

Vlastimil Vondruška je přesvědčen, že takzvané občanské postoje nemohou stávající vládu povalit, neboť nemají širokou podporu národa. Takže k čemu prý jsou? Podle Vondrušky jen k tomu, aby kalily vodu, zasévaly nešváry do našeho života (cit.) a braly nám klid na práci, dodává ironicky Zpětné zrcátko. „Ať se scházejí,“ také ironicky dodává Vondruška, „...k demonstracím třeba každou sobotu, pokud je to baví. Jejich hlas může mít smysl jen tehdy, pokud bude stejně jako oni smýšlet nejméně 50,01 % oprávněných voličů. Bijte mne po hlavě, ale já myslím, že nic lepšího udělat nemůžeme. Svobodu jsme vybojovali těžko, ale ztratit ji můžeme snadno.“

V tom se shodneme, právě proto na Letnou chodí stále víc lidí. Mimochodem, pokud by pan Vondruška nahlédl do výsledků posledních voleb do Evropského parlamentu, prezidentských a do Poslanecké sněmovny PČR, zjistil by, že matematika a statistika jsou pěkné svině! Vytvořme součtem tým Většiny, těch tvořivých, moudrých, státotvorných a Menšiny, těch zoufalců a štváčů.

Volby do Evropského parlamentu 2019:

Většina 32,07 % vs. Menšina 51,53 %

SPD, která se přidá ke komukoliv 0 %

Volby do zastupitelstev obcí 2018:

Většina 24,87 % vs. Menšina 48,7 %

SPD, která se přidá ke komukoliv 3,19 %,  

Prezidentské volby 2018:

Většina 51,37 % vs. Menšina 48,63 %. „Drtivé“ vítězství Zemana činí 152 184 hlasů, tj. méně než obyvatel Plzně (169 858), sic!

Volby do Poslanecké sněmovny PČR 2017:

Většina 44,64 % vs. Menšina 41,42 %

SPD, která se přidá ke komukoliv 10,64 %

 Volby do Senátu PČR 2016:

Většina 18,52 % vs. Menšina 81,46 %

Sakra, nějak to s tou většinou nevychází. Bylo by snadné a nespravedlivé odsoudit názory Vlastimila Vondrušky jako myšlenky zmatence. Vlastimil Vondruška není hlupák. Je daleko nebezpečnější, protože moc dobře ví, co říká, a ještě lépe ví, proč to říká!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější