nahoru

Karel Steigerwald: Jirásková, Švorcová, Chramostová aneb Tři herečky v románu, který nenapíšu

Karel Steigerwald 17. října 2019 • 15:00
Ilustrační kresba
Ilustrační kresba
• foto: 
Marek Douša

Kdybych uměl psát romány, napsal bych strhující příběhy tří hereček od tenkrát až po dnešek. Jiřina Jirásková, Jiřina Švorcová, Vlasta Chramostová. Jejich osudy společně začínaly, proplétaly se, vzdalovaly a přibližovaly. Dramata, v nichž žily, jako by psal na efekt americký scenárista. Jenže to nebyly americké efekty, nýbrž krutá česká realita všedního komunismu, tu žily milióny lidí, tři výborné herečky s nimi.

Stály na stejném komunistickém startu. Byly mladé, krásné, talentované a takovému mládí krutá doba přála a potřebovala je. Efektní životní křivky „mládí republiky“se brzy začaly od sebe vzdalovat.

Švorcová po dvaceti letech vězí v tenatech komunistického fanatismu, který ubohostí drtí její talent i život. Osamělá, politicky obávaná, jedni jí podkuřují, jiní se jí štítí. Existovat komunistické kláštery, patřila by tam. Tvrdá, zanedbaná, planoucí i v době, kdy se kolem míhají okupační ruské armády. V normalizaci plane stejně jako v roce 1950.

Jednou jsem se s ní setkal. Zavedl mě na schůzku s ní do vinárny rozhlasový režisér. Vedla mě zvědavost, jak asi vypadá fanatis­mus zblízka. Pohled to byl smutný. I u vinárenského stolu planula rudou vášní a čišela z ní samota. Její komunismus nebyl už nadšený, nýbrž zatvrzelý. Režisér se jí odvážně cynicky poškleboval. Nepochopila to. Jsem šťastná, řekla po litru vína, dva mladí kluci, jeden se jí přidrzle dvoří, máš nádherný zadek, Jiřino, říká šarmantně opuštěné stárnoucí herečce s leukoplastí na tvářích. Jsem šťastná, dořekla, když vidím dorůstat novou marxistickou generaci. Neměla důvod něco takového vidět, ale viděla to, co chtěla.

 

Proč nenecháte hrát Landovského, zeptal jsem se. Ztvrdla. Nenávidí nás, odsekla. Byla zanedbaná, nenalíčená, polepená tou leukoplastí, nevím proč. Považovali ji za kolaborantku, kterou byla. Ale v co věřila ve dvaceti, v to věřila do smrti, stále osamělejší a vzdálenější životu. Komunismus jí vynesl utrpení, jaké sama rozsévala. Myslím, že nechápala nikdy nic. Nic, tak byla vzdálená života.

Jak drahý kámen

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku