Hledání ztracených českých ambicí: Proč jsme si tak neskutečně vzdáleni v tak malé zemi | Reflex.cz
nahoru

Hledání ztracených českých ambicí: Proč jsme si tak neskutečně vzdáleni v tak malé zemi

Karel Křivan10. července 2019 • 14:00
Česká vlajka na nájemním domě Molochov naproti Letenské pláni (23. 6. 2019)
Česká vlajka na nájemním domě Molochov naproti Letenské pláni (23. 6. 2019)
• foto: 
Czech News Center / Rušinová Mária

Česko není moderní země. Neudáváme v ničem tón, nenašli jsme si svoje místo ve světě. Jsme ostrov bez moře, ostrov s vlastními problémy, který jakoby se nedokázal napojit na svoje okolí a prosadit se v něm. Snad nás ani to okolí nezajímá. Samozřejmě jsou jedinci i firmy, kteří za horami prorazili. Ale jako tým jsme to nedokázali. Těžíme z toho, že jsme součástí bohatého světa a vezeme se s ním. Vidíme jeho problémy, ale nejsme ochotni je řešit.

Brumlání, posmívání ani pesimismus řešením není. Jako princ Drsoň v Cimrmanově pohádce si myslíme, že můžeme vše zpovzdálí pozorovat a v pravou chvíli se do věci vložit. Jenže to už si nejen princeznu Zlatovlásku bude odvádět někdo úplně jiný. Chytráctví vydáváme za strategii – a to je špatně.

Prosazujeme si svoje osobní zájmy a tváříme se, že svět se stejně nějak zařídí i bez nás. Což o to, on to zvládne, ale nám pak zbude jen to pozorování zpovzdálí. Říká se, že nám chybí vize. Jenže nám schází mnohem jednodušší věci. Třeba příklad, na kterém bychom se většinově shodli, že je hodný následování. Příklad životního osudu, činu, snu. Bez toho ztrácíme schopnost mít ambice. A bez ambicí se stáváme pasažéry na lodi, kterou řídí jiní. My plujeme bez možnosti ovlivňovat její cestu i cíl, můžeme být kdykoli vysazeni.

Začátek jara v pitomé zemi. Z Česka se stává drahý a zaostalý stát

Máme k sobě daleko fyzicky i myšlenkově

Je opět u nás daleko od člověka k člověku. A to nejen obrazně, ale i velmi konkrétně. Průmysl – i ten digitální – vyžaduje fungující infrastrukturu. V nevelké zemi bez výrazných přírodních překážek by to neměl být problém. Jenže u nás je všude daleko. Cesta po hlavní dopravní tepně se stává dobrodružstvím, na dvousetkilometrové dálnici ve zvlněné krajině střední Evropy nejste schopni určit, kdy dojedete. O rychlovlacích se nám může jen zdát. Z Berlína do Vídně dojedete vlakem rychleji, když Česko objedete. Přesunout v Praze auta z povrchu do podzemí, je úkol vzdálenější, než pro jiné státy cesta na Mars. Přemýšlíme o průmyslu 4.0, ale neumíme se dopravit z města A do města B v podmínkách 21. století.

Jsme si neskutečně vzdáleni v této malé zemi, kde je to vlastně všude kousek. Máme k sobě daleko fyzicky i myšlenkově. Za hezkého počasí z kopců za Prahou do pohraničí dohlédnete, ale vypravte se tam veřejnou dopravou. Nedávno jsem viděl na Twitteru fotku, kde se místní potentáti chlubili, že otevřeli čtyři a půl kilometru silnice. Vlály vlajky, i páska se stříhala. Tak vypadá země bez ambicí. Kocourkov.

Česko na křižovatce: Buď nás čeká Mordor s Babišem a spol., nebo návrat k normálním …

Kocourkov je společenství lidí, které nevidí dál než za humna. Žije svými problémy a vydává je za světové, protože jiné nezná. Starosta si myslí, že je mocný muž, protože do města jezdí jen čtyřikrát do roka. Učitel je za vzdělance, neb jiný ve vsi není. Věděli to Římané i Inkové: Bez kvalitních cest nevybudujete impérium. Z Česka nebude asi nikdy velmoc, ale že budeme rádi za staré rakouské vlaky, to je trochu ostuda.

Potřebujeme se zase rozjet a tempo udržet

Trápí nás, že jsme národ dvojího lidu. Země je rozdělená a v dohledu není nikdo, kdo by dokázal oslovit oba tábory. Je to i tím, že každý sedíme na své mezi, protože k sousedovi je to daleko. Budeme-li na podzim přemýšlet nad tím, kam jsme za třicet let došli a kam dojít chceme, měli bychom se podívat pod sebe. Potřebujeme cestáře. Lidi, kteří postaví nové cesty. Mezi lidmi, jejich přáními, ale i mezi místy, kde žijí. Nebude moderní Česko bez nových cest. Není možné o sobě říkat, že jsme průmyslová země a čekat, že moderní firmy budou chtít sídlit v zemi, kde se život zastavil.

V seriálu článků, které začínají tímto úvodním, bych se chtěl zamyslet, kde jsou důvody, kvůli kterým Česko prohrává svůj potenciál, proč naše země není zemí moderní. Proč jsme se opět, jako několikrát v naší historii, nadšeně rozběhli k velkému skoku a těsně před odrazem se zastavili. Možná najdeme řešení jak spojit zdravou českou skepsi, ironii a humor bez zábran s digitální dobou, kdy budou rozhodovat mozky – ty lidské i umělé. Jak to udělat, aby Česko přestalo svět jen zpovzdálí sledovat a odvážilo mu nabídnout své schopnosti. Potřebujeme se zase rozjet a tentokrát to déle vydržet. Proč jsme se vlastně zastavili?

Benda: Zeman už neprohraje a může všechno, to mě děsí. Zrušme přímou volbu, další…
Krkonošská rarita: Lanovka vozí denně tuny nákladu, ale nepotřebuje téměř žádnou energii




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Východ vrací úder: Počítačové hry válcují Hollywood a Češi jsou u toho
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Hra kolem úmrtí Karla Gotta a Vlasty Chramostové aneb Dobří mrtví a zlí mrtví
PREMIUM X Jefim Fištejn: Pokrok nezastavíš aneb Politická korektnost za hranicí absurdity
PREMIUM X Zpověď 63leté striptérky jménem Sugar: Lidi se tomu nejdřív chechtají, ale pak se třeba zamyslí
PREMIUM X Milan Tesař: Divoké sny maxipsa Babiše aneb Pekelné reakce na smrt Karla Gotta

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější