Ilustrační kresba

Ilustrační kresba Zdroj: Ivan Steiger

Uprchlíci, Dožít Brno a tříletý chlapeček politý kyselinou

Občas se sice zasměju, ale vlastně nemám vtipy o Brně moc rád. Jednak to někdy nejsou vtipy, ale spíše čisté urážky, a krom toho znám v Brně a z Brna několik skvělých lidí. A jestli se někomu zdá být část brněnských politiků nějaká divná, ať si prohlédne neuvěřitelnou pražskou komunální galerku v čele s primátorkou Adrianou Krnáčovou.

Nicméně minulý týden jsem si řekl, že na těch „brněnských“ fórech něco možná bude. Stačilo málo: Pustil jsem si záznam tiskové konference s představiteli politického uskupení Žít Brno v čele s aktivistou Matějem Hollanem a nějakou zvláštní paní, které vlály modrozelené stuhy z vlasů a blesky dobra jí sršely z očí. Ti se mi jali vysvětlovat, že moravská metropole, v níž spoluvládnou, je připravena přijmout několik desítek uprchlíků z Itálie a že kvůli tomu odeslali vstřícný dopis italskému premiérovi Giuseppemu Contemu. Ten zatím neúspěšně žádá po českém předsedovi vlády, aby naše země Itálii s nelegálními migranty pomohla a pár set jich přijala.

Ve vyjádřeních lidí ze Žít Brno mě kromě hanebných historických paralel – srovnávali třeba českou neústupnost ve věci ilegálních migrantů s tím, jak těsně před vypuknutím druhé světové války odmítly židovské uprchlíky z Hitlerova Německa některé evropské země. Copak se to dá srovnávat? Nehledě na to, že tisíce Židů v současné době opouštějí Evropu kvůli antisemitismu, který do ní zanáší právě ten typ uprchlíků, o něž tak stojí Matěj Hollan a spol.

Zároveň byly jejich projevy prošpikovány výrazy „musíme“ (přijmout), „nesmíme“ (odmítat), „je třeba, abychom“ (přistupovali k uprchlíkům jako k lidem), atd. Dokonce ona ostuhovaná paní slibovala, že projdou klasickým azylovým řízením, v němž někteří z nich nemusejí uspět. A podobné pohádky.

Takzvaní evropští „vítači“ z extrémně levicových stran typu Hollana a spol., případně zástupci neziskových organizací, kteří je do Evropy ruku v ruce s pašeráky převážejí, jsou někdy podezíráni, že chtějí zcela rozvrátit židovsko-křesťanský civilizační základ starého kontinentu. Moc tomu nevěřím, až příliš to zavání spikleneckou teorií. Spíše si myslím, že z jejich strany jde o budování dobře placeného celoživotního programu. Něco jako humanitární perpetuum mobile.

Nejprve sem pod pláštíkem humanity pomůžou zavléct milióny lidí, kteří se k nám hrnou kvůli naplnění snu o bezpracném sociálním ráji. Posléze se ukáže, že multikulturní obohacení Evropy není možné, protože muslimští a afričtí uprchlíci trvají na svých středověkých tradicích, odmítají přijmout základní pravidla kontinentálního práva a svou víru považují za nadřazenou všem ostatním. Vyžadují po nás peníze, absolutní respekt, ochranu, ale sami nerespektují nic. Na to, abychom tento fakt pochopili, nemusíme být zaslepenci, kteří „se bojí neznámého“, naopak, my se bojíme známého, což je přirozený instinkt, obava o rodinu, děti, budoucnost...

A když nastane tento neodvratný důsledek legalizace invaze barbarů, titíž lidé, již ji spoluzavinili, jej začnou s velkým rámusem a samozřejmě za veřejné peníze „řešit“. Dalšími integračními programy, sociálními experimenty, nekonečnými teoriemi o rasismu a xenofobii „bílého muže“, jež jim brání vybudovat multikulturní evropský ráj. A tak pořád dokola.

Necítím žádnou sounáležitost s lidmi, kteří se na nafukovacích člunech vydali na absurdní cestu po Středozemním moři do Evropy a jež chce Matěj Hollan ubytovat někde v Brně. Můj soucit míří k rodině, které podobní „obohacovači“ evropských hodnot v pondělí v anglickém Worcesteru polili kyselinou tříletého chlapečka.

Že by takové Matěj Hollan do Brna nepustil? Tak určitě...

Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.

Reflex 30/2018Reflex 30/2018|Archív