Ilustrační snímek

Ilustrační snímek Zdroj: Profimedia.cz

Ve Francii bude mít nevyléčitelný pacient právo odmítnout léčbu a zemřít, aniž by došlo k eutanázii

Ve Francii začal v pátek platit zákon, který dává nevyléčitelně nemocným právo, aby je lékaři přestali léčit a až do smrti je udržovali v bezvědomí. Zákon v době loňského projednávání vyvolal v zemi ostrou polemiku.

„Zákon o podmínkách konce lidského života počítá s tím, že každý člověk může předem písemně uvést, že si přeje omezit či zastavit léčbu v případě, že někdy bude vážně nemocen a již nebude s to vyjádřit svou vůli. ‚Předběžné pokyny, jimiž si může každý vyhradit právo odmítnout agresivní léčbu vážného onemocnění, budou na základě nového zákona závazné,‘ vysvětlil prezident François Hollande, když zákon představoval.“ (ČTK)

Zákon kritizuje církev, někteří profesoři na lékařských fakultách a různé organizace na podporu lidského života. „Odpůrci zákona argumentují tím, že jde o pokrytectví a že zákon vlastně umožňuje eutanazii. Od té se prý liší jen tím, že eutanazie přináší okamžitou smrt, zatímco při uvedení do bezvědomí umožněné novým zákonem jen lékaři přesně nevědí, kdy smrt nastane,“ cituje dále ČTK.

Francie přitom nejde tak daleko, jako je tomu například v zemích, kde smí lékař legálně zavést smrtící látku do těla pacienta, což je v Nizozemsku, Belgii a Lucembursku. Švýcarsko zase povoluje takzvanou asistovanou sebevraždu, kdy si za přítomnosti lékaře vezme jed osobně pacient. U nás se eutanazie považuje podle práva za vraždu.

Existují témata, která spolehlivě zamořují veřejné diskuse, protože nemají jednoznačné řešení a existují chytré argumenty pro protikladné názory: umělé potraty, trest smrti, zda jsme se měli v roce 1938 bránit, jestli máme odpustit bývalým komunistům, co se pak stali chartisty, jestli přechylovat ženská příjmení cizinek a tak dále. Nejde pochopitelně o záležitosti stejné důležitosti, jen se podobají v tom, že se na ně dá odpovědět jen ano, nebo ne. U historických problémů se dá ještě říci, ano, odpustit, ale za nějakých podmínek. Člověka ale lze jen popravit, nebo nepopravit.

Eutanazie patří také k těm tématům, kde jde doslova o život. Pokud jde o francouzský přístup, ten přece jen kompromisem je. Je mírnější než asistovaná sebevražda, která aspoň nechce po lékaři, aby někoho usmrtil, což nemá v popisu role. Tady jde spíše o uplatnění práva na to nepodstupovat léčbu, která se jeví beznadějná a přinese jen další utrpení. Je spíše připomínkou času, kdy se řada nemocí nedala léčit a nešlo prodlužovat život tak dlouho, jako to umí lékařská věda v současnosti. Všichni lidé nakonec stejně zemřou.

I proti tomuto přístupu se asi objeví řada dobrých námitek, od možnosti zneužití až ke snaze institucí zbavit se neperspektivních pacientů spíše dříve než později. Je to ale asi možný základ k debatě, která by mohla radikální hlasy pro a proti přiblížit.