Pane doktore,
co říkáte zatvrzelosti evropských srdcí tváří v tvář drastickému snímku utonulého tříletého syrského chlapečka na turecké pláži? Není tohle už za hranicí možného?
Čtenářka Alena B.
Smrt dítěte je vždy strašlivá, nespravedlivá a srdcervoucí. Tím horší je jakkoli ji zneužívat k citovému vydírání. Tělo tříletého Ajlana vyplavilo moře na pláži v Turecku nedaleko města Bodrum. Nevím, co by s tím Evropa měla mít společného. To je fotografie, která má viset na všech syrských nárožích a lámat zatvrzelá syrská srdce. Ta fotografie je obžalobou zemí, vlád a lidí v zemích, jako jsou Sýrie, Afghánistán, Libye, Irák, Rwanda. V Sýrii spolu navzájem válčí „umírnění“ odpůrci prezidenta Asada, Islámský stát, vládní vojska, Tálibán, Kurdové a další bojůvky utvořené na kmenovém či sektářském principu. Dohromady tvoří nepřehledný kotel zla a krutosti, který má prostřednictvím vlastního obyvatelstva, jež je dílem hubeno a dílem utíká ze země, vytvořit v Evropanech pocity viny za to, že žijí v míru a prosperitě, a přimět je, aby vyklidili pole a nechali na své území přesunout celé populace ze zemí, jež se sotva dokážou udržet při životě. Miliónové zástupy pojaly myšlenku, že „mají právo“ se přestěhovat do zemí, kde jiná, notabene v jejich očích nepřátelská civilizace během staletí vytvořila prosperitu, kterou si nyní prostě hodlají rázem bez boje přivlastnit. Svírá-li se mi srdce při pohledu na mrtvého chlapečka, pak především odporem k příšernému zlu, jež produkují všechny ty Islámské státy, Tálibány a diktátoři, co jsou schopni likvidovat vlastní obyvatelstvo bojovými plyny. To je zlo, jež zabíjí i děti, a to ať už přímo, nebo tím, že je vyhání z domovů.
Navíc mi ani rozum, ani cit neberou neuvěřitelný cynismus bohatých islámských států, Spojených arabských emirátů, Kataru, Saúdské Arábie či Ománu, které mají s prchajícími nešťastníky stejný jazyk (!) a náboženství, ale nepřijmou prakticky ani jediného chudákasoukmenovce. Navzdory tomu, že oplývají petrodolary, budují ve čtyřicetistupňovém horku kryté lyžařské svahy, montují umělé ostrovy a pozlacují záchodové mísy. Překročit tam někdo ilegálně hranici, je jeho osud zpečetěn nebo ještě hůř. A Evropa že má být soucitnější? Místo jasného pojmenování zla lomí nabuzená média a tradičně část popletených intelektuálů rukama nad evropskou xenofobií a vytváří úděsnými snímky v Evropanech nemístné pocity viny za něco, za co nemohou. Jestliže budeme někomu pomáhat, pak nikoli proto, že bychom v tomto konfliktu něco provedli (máslo na hlavě jsme měli jindy a jinde), nebo proto, že by dotyčný utečenec „měl právo si tu vzít, co chce“, ale jen a jen proto, že pomoc bližnímu je do značné míry součástí naší kultury a tradice (ano, křesťanské), je to součást našeho mravního kodexu, a také proto, že chceme. Nikoli proto, že nás k tomu někdo nutí, a ještě k tomu vyhrožuje a obviňuje. Činit nezištně dobro je něco úplně jiného než se nechat vydírat. Bezpodmínečnou podmínkou pro pomoc uprchlíkům musí být jejich přijetí našeho právního řádu, parlamentní demokracie a pojetí lidských práv. Lidských znamená i ženských. Ani o milimetr méně. Žádné dohozené sňatky, žádné kamenování, žádné „vraždy ze cti“, žádné polévání obličeje kyselinou! To se tady prostě nedělá a opravdu jsme si to neobjednali.
