Co bylo dřív, jeví se vždy v lepším světle, než co je teď. Už za první republiky si lidé nad párkem s hořčicí a rohlíkem stýskali, že toto by se za Rakouska nestalo. Nebyl to ovšem problém rohlíku, nýbrž lidí. I dnes tomu tak jest: všeobecně panuje mínění, že toto či ono by za komunistů nebylo možné, a že tudíž bylo líp, což tvrdí i lidé, kteří tehdy ještě ani nebyli. Ale jak jde čas, do popředí této nostalgie se dostávají 90. léta, ta divoká léta po pádu všech zdí.
Pohyb ke svobodě
Bylo tehdy víc svobody než dnes? Ano i ne. Starý autoritativní stát bez svobody dohasínal, mizel. A ten nový, svobodný, vznikal z trosek obtížně. Tak je tomu vždycky, když staré zaniká a nové se ještě nenaučilo poroučet. A v tom uvolněném prostoru se rychle vytváří prostor občanské svobody a také prostor svévole a anarchie – nová pravidla jsou nejasná, dokonce neznámá, a surovci je hned vykládají, jak sami potřebují. To je vždy cena za změnu, zejména když ten pohyb jde od nesvobody ke svobodě.
Proto také léta devadesátá poskytovala občanovi velkou míru svobody s nadějí, že ta svoboda bude postupně ještě větší. Ale na druhé straně nabízela občanovi malou míru ochrany před svévolí a banditismem spoluobčanů. O práva lidí se stát uměl starat chatrně a zdlouhavě. To svobodu občanů zmenšovalo – s nadějí a optimismem, že to hlavní, co stát má dělat, to jest ochranu svobod a bezpečí občanů a rovnost před zákonem, se bude během času stále zlepšovat až k úplné kráse republiky.
Devadesátá léta chtěla republiku svobodných občanů s minimální, zato ale přesně fungující státní správou, s mocí, která ubírá občanovi minimum jeho svobodného prostoru a jež ten odběr dělá přesně podle zákonů – s ohledem na to, že občan je vrchol a cíl a smysl celého státního snažení. To dávalo lidem naději a chuť. Neschopnost politické správy lidem tu chuť zas brala. Proto je vzpomínka na léta devadesátá rozporuplná, pro někoho a někdy je to vzpomínka na voňavý prostor začínající občanské svobody, pro jiného je to selhání státu s tragickými konci pro občana.
Státní dobro
Co je pro jednoho svoboda, to je pro druhého tragédie. Vedle státu svobodných občanů existoval celých dvacet pět let i jiný projekt: svobodný stát nesvobodných občanů. Stát, jenž je cílem a centrem všeho snažení a plánování, od škol až po prodej žárovek. Stát, v němž je svobodná jen vláda, která lehce smete jakékoli překážky, když chce občanům něco rozkázat. Tento projekt obsahovaly a obsahují v různé míře a podobě politické programy levicových stran, komunisty přirozeně počínaje a lidovci konče.
Vůdčí ideou je víra, že stát má pro občany plánovat a konat dobro a že za tím účelem musí občany regulovat, směrovat a také jim mnoho poradit a pomáhat, rozuměj zakazovat. K této těžké a komplikované činnosti je zapotřebí stát velký, mocný a přísný. S dobrem bez přísnosti to nikdo daleko nedotáhl. Aby lidé měli takový stát rádi, musí jim přidělovat různé dárky a odměny. Porodné, pohřebné... Jedno proto, aby rádi rodili, a druhé, aby rádi umírali. Příbytkovné, cestovné, odškodné za malé vzdělání, pastelky a přídavek na rum... Tisíc korun na dlaň. Žít z vládní podpory je právo, zatímco by to měla být hanba a důkaz selhání občana. Ale to žádný politik dnes neřekne, vyhnali by ho. Paradox je, že vlády ty dárky pořizují z peněz lidí, kteří ty dárky pak dostanou.
Svévoli a banditismus nikdo neodstranil, snad to ani není v moci vlád, už do nich banditismus a svévole zalezly moc hluboko. Svobody ubývá, protože stát je čím dál větší a zabývá se čím dál větší oblastí našich životů, kde je odhodlán konat pro nás dobro. K regulaci domácí české se přidává regulace bruselská, která není o nic méně absurdní než ta naše. Idea státu, jenž pečuje o občany za jejich peníze, vítězí na všech frontách. Příčina je očividná, ostatně říkal ji už dřív i prezident Klaus – politické strany ztratily ideologii, ztratily program a cíl (malý funkční stát, svobody občanů atd..) a celou svou politiku redukovaly nejprve na samoúčelné šarvátky o čirou moc, později na šarvátky o kořist ze státní kasy. Správa státu se nelepšila, naopak rozpadala. Vláda zákona slábla, naopak vláda vlády sílila. Stručně řečeno: ideové programy nic neplatí a nikdo jim nevěří, protože nikdy nic neplatily.
Svoboda jako cíl a nejdůležitější kritérium zmizela z politických programů, chuť vlád rozdávat z cizího naopak stoupá nezadržitelně. Boj proti splývání politické a hospodářské moci vrcholí, hospodářská moc s politikou už nesplývá, politika je fuč, oligarchové přebírají moc přímo. Stěhují republiku k Východu. Z Evropy. Místo reálné politiky máme na talíři morální žvanění, které je zdarma a nic neznamená, případně znamená, cokoli chcete.
Vláda oligarchů
Voliči – zklamaní úpadkem politiky – vidí v těchto novinkách východisko. Nejsilněji zapůsobilo Babišovo heslo, že bude řídit stát jako firmu. Málokomu došlo, že bude muset ten stát vlastnit, aby ho takto mohl řídit. Dělá k tomu všechny kroky, volební úspěchy to dokazují a voliči se na tu chvíli, až bude stát řízen jako firmy, těší. Také se radují, že se všechno zlepší, když se na to kouknou odborníci. Tu radost lidem dnes nikdo nevymluví, protože potřebná slova ztratila věrohodnost a důvěru. Babiš za svůj úspěch nevděčí sobě, nýbrž politickým šaškům, kteří jej předcházeli. Úpadek politiky je jejich dílo, ne Babiše. Ten jenom obsazuje volný prostor.
Voliči si musejí tuto cestu projít. Svobody bude ještě nějaký čas ubývat – nové samovlády to budou potřebovat k efektivnímu firemnímu vládnutí. Z téhož důvodu se bude nenápadně předělávat politický systém, zvyklostmi všedních dnů počínaje a řádky v ústavě konče. Voliči k tomu dají souhlas, vždyť to bude dobré pro firmu Česká republika, akciová společnost, ovšem s ručením omezeným. Důvěra v politiku a ve svobodu se bude obnovovat jen velmi zvolna a jen tou rychlostí, s níž se babišismus bude zaplétat do vlastních potíží.
Kyvadlo, je-li nějaké, jde zpátky lehce před listopad 1989. Neznamená to návrat komunismu a socialistického státu, to už jsou dnes veteše, znamená to novinku: vládu oligarchů. Že to je pochod k Moskvě či Číně a podobným ruinám komunistického učení, vidí snad každý. To, co se kdysi chlubilo, že moc mají v ruce všichni lidé, schvaluje dnes moc v ruce jedince – krále, panovníka, oligarchy. Lidé vyděšení potížemi svobody nechtějí odstraňovat ty potíže, protože věří, že mocní páni, boháči, oligarchové, změní se ve spasitele.
Jednou se kyvadlo zas vrátí a ukáže voličům, že klopýtavá cesta svobody s defekty a haváriemi je mnohem výhodnější než lehká cesta oligarchy, jenž to normálně zařídí, odstraní, přikáže a nařídí. Vždy je lepší odstraňovat defekty svobody než přikyvovat mocnáři, který také říká, že odstraňuje defekty svobody, přičemž odstraňuje svobodu, příčinu defektů a havárií. Co chtěl listopad 1989, musí se zas vrátit do popředí společnosti. Každá jiná cesta vede do ubohosti. Jaké, může si každý prostudovat právě na Východě. Tam se nevěří na svobodu, nýbrž právě na to, že stát je firma. A majitelem, logicky, je vlastník-samoděržavec.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.43/2014.
