Senátní volby zase ukázaly, že rozdíl mezi vítězstvím a porážkou je často jen věcí interpretace. Tak kdo vlastně zvítězil?
Sociální demokracie obhajovala 23 mandátů, ale získala jen 10 a vzhledem k tomu, že to bylo nejvíc ze všech kandidujících stran a hnutí, prohlásila se za vítěze. Z hlediska dostihové logiky první na pásce je to pochopitelné, ale z hlediska té politické?
Ztráta ČSSD
ČSSD především ztratila svou senátní většinu (46 z 81 senátorů) a dnes disponuje jen 33 zástupci v horní komoře parlamentu. Ztratit v zákonodárném procesu blokační většinu, i když přehlasovatelnou, jíž můžete odstrašovat své koaliční spojence, a opoziční rivaly, znamená vždycky ústup z pozic. To nejde překlenout tvrzením, že dnes má v senátu blokační většinu vládní koalice, takže všechno je, jak bylo.
Pro sociální demokracii je to určitě ztráta, i když relativní. Pocítí ji v okamžiku, kdy už nebudou moci vůči Babišovi hrát kartu ve stylu: Andreji, ten zákon nemůže jít v této podobě, protože by se nám vzbouřili naši senátoři, jejím vetem se všechno protáhne a kdoví co udělá ještě prezident…
Na vítězství nevítězství jsme byli připravováni dlouho před volbami, když předseda Sobotka si za cíl dal zisk 9 mandátů. Jinak řečeno, laťka byla nastavena tak nízko, že se neúspěch prostě nedostavil a úspěch se dostavit musel.
Jen nadsázka?
To hnutí ANO si za svůj cíl dalo dobýt 10 senátorských mandátů. Dosáhlo jen na 4, přičemž většina z budoucích zástupců horní komory jsou nezávislí kandidující za ANO, ale v pořádku, i to se počítá.
Po volebním neúspěchu přišly z tábora babišovců dvě interpretace: výrok o zisku 10 mandátů z úst Andreje Babiše byl vlastně jen nadsázka. A druhá: Skočit z nula na čtyři mandáty je vlastně obrovský úspěch. Toto prohlášení však záhy bylo korigováno jiným tvrzením, že ANO „umí“ jen první kola voleb, a proto by volební zákon měl být změněn na většinový jednokolový jako ve Velké Británii. Chce se dodat: aby úspěch byl skutečně úspěch, nejen jeho interpretace.
Faktem je, že jediné relevantní soupeření na české politické scéně (ČSSD versus ANO) nebylo ani po letošních komunálních a senátních volbách nějak výrazně posunuto ve prospěch jednoho z nich. Andrej Babiš si od obou typů voleb sliboval posílení své pozice pro případné vyhlášení předčasných voleb do Poslanecké sněmovny, k čemuž nedošlo.
Jinak řečeno, sociální demokracie zůstala etablovanou stranou a ANO se k ní počty komunálních, ani senátních mandátů ani vzdáleně nepřiblížila. Navzdory tomu, že babišovci získali nebo teprve získají tři primátorská křesla tří největších českých měst.
Přežít smrt
O lidech, co přežili svou smrt, se říká, že jim to následně dodá novou vitalitu. To je případ KDU-ČSL. V uplynulých 12 měsících jsme byli svědky čtyř typů různých voleb (sněmovní, eurovolby, komunální a senátní). V každém z těchto voleb dosáhli lidovci lepší výsledek, než čekali nejen oni sami, ale i politická veřejnost. Hlubší analýzu přineseme čtenářům ve čtvrtečním tištěném Reflexu, takže jen krátce.
Lidovce stále drží pevná voličská základna střední a jižní Moravy a východních Čech. Projevuje se to výrazně v okamžicích, kdy padá volební účast, na čemž vydělávají strany s tradičním voličstvem, opírajícím se o určité hodnoty a společně sdílenou minulost. To je případ KDU-ČSL, k níž se rovněž vrátila část voličů, kteří v roce 2009 odešli za Kalouskem jako těmi „modernějšími“ lidovci. Dnes jsou z vandru doma a už čtyři volby po sobě znovu posilují pozice této strany.
Na rozdíl od ODS také lidovci pochopili, že v oblastech, kde tyto voliče nemají, musí udělat taktický úkrok stranou, který jde proti všem stranickým principům. Takovým byly koalice se zelenými nebo piráty, kteří v morálně kulturních otázkách žijí v jiném vesmíru než lidovci. Právě proto se jim podařilo dostat například na magistráty velkých měst.
A pak je tu ještě jedna věc: Jestliže funkčnost vlády často blokuje spor ČSSD versus ANO, je lidovcům v tomto aranžmá přisouzena role moudrého koaličního partnera. Zapomenuta je někdejší vládní pozice malého vyděrače a přízvisko had na tři.
Suma sumárum: neobhajovat ani jeden senátorský mandát, získat pět a navíc ve dvou dalších podporovat kandidáta je více než slušný výsledek. Interpretaci vítěz voleb bych se v tomto případě vůbec nebránil.
A co pravice?
ODS si po kataklyzmatu, který prožila v roce 2013 dala jediný cíl: Přežít následující rok. Jak se to ve čtyřech předchozích volbách postupně podařilo?
Sněmovní volby v říjnu 2013 dopadly hrozně (cca 7 procent) a všechno směřovalo k tomu, že je to poslední zvonění. Následné eurovolby (jaro 2014) sice znamenali ztrátu sedmi mandátů (z 9 na 2), ale tento výsledek mohlo interpretačně mírnit to, že skuteční vítězové získali shodně jen 4 mandáty (ČSSD, ANO, TOP 09).
Z hrobu nakonec ODS polovytáhly komunální volby, v nichž se občanští demokraté udrželi jako celostátní strana s určitým vlivem. Možná zajímavější je struktura jejich výsledků: jedno město (městská část) přes třicet procent hlasů, vedlejší město (městská část) pět procent hlasů.
Stručně řečeno, lidé se nebojí ODS navzdory poškozené značce volit tam, kde za jejich politiku ručí konkrétní lidé s konkrétními výsledky. Všude tam, kde se tomu zpronevěří, jsou pokutováni. Zní to možná jako banalita, ale v uplynulých dvaceti letech byly často strany voleny kvůli značce, což je dnes případ ANO.
Nicméně strany typu ODS, které ztratili pel nevinnosti, už musí jen a pouze spoléhat Stalinův výrok, který tak rád cituje prezident Miloš Zeman: „Kádry řeší všechno.“ Tedy, ODS už nikdy nic nedostane zadarmo a bude si své hlasy v budoucnosti muset dvojnásobně odpracovat.
Nese to s sebou ten limit, že ODS už zřejmě nebude třicetiprocentní strana. Šanci být patnáctiprocentní stranou malých a středních měst však stále má.
TOP 2014
Topka jako politická strana je výsledkem šťastného setkání stárnoucího nadlesního (Schwarzenberg) s nejvyhlášenějším pytlákem v jeho regionu (Kalousek). Oba si tehdy řekli, že nemusí na sebe nevražit, když koneckonců mají oba dva rádi zvířata. A tak vznikl projekt volebního typu, kterému dala organizační základ strana lidová a étos bývalí členové a voliči malých stran a vůbec alternativci všeho druhu. Když k ní později přešla část voličů ODS, stala se z topky strana střední velikosti, což trochu zkreslilo její skutečné možnosti.
Když hvězda topky v roce 2012 pohasínala kvůli zvyšování daní a škrtům v době vládního angažmá, přišly první přímé prezidentské volby. V jedné pohádce Boženy Němcové je pasáž o živé vodě – přesně tenhle efekt nastal v lednu 2013 s Karlem Schwarzenbergem a TOP 09, což pár týdnů předtím ještě nikdo nečekal.
Tím hlavním důvodem byl dvoukolový prezidentský volební systém, který z logiky politické věci vede k „rozdělení“ voličského národa. Zatímco levicově a rovnostářsky orientovaná část českých voličů si našla svého reprezentanta v Miloši Zemanovi, „hledala“ ta druhá část české společnost svého mluvčího, kterého nakonec našla v osobě knížete, nebo Karla, jak mu začali veřejně říkat jeho stoupenci. Díky prezidentské volbě vznikl silný mýtus dobrého knížete, z něhož „topka“ žila celý rok 2013 a který jí pomohl šťastně nevyhrát sněmovní volby v říjnu téhož roku.
Když emoce odezněla, přišel náraz na realitu: Stranu postupně opouští sesterský STAN (Starostové a nezávislí), který jim v komunálních volbách před čtyřmi lety pomáhal interpretačně odclonit, že nešlo o porážku. Současně se lapačem na nové politické elity z řad místní honorace stal namísto TOP 09 Andrej Babiš, který je pro tyto lidi spolehlivějším nosičem případného volebního vítězství.
Když navíc TOP 09 v přímém přenosu mezi dvěma koly senátních voleb páchala politickou sebevraždu v Praze, bylo o výsledku rozhodnuto. Nicméně na kolenou je TOP 09, nikoli Miroslav Kalousek. Do roka a do dne přijde starý politický lišák s novým konceptem, který decentně překryje název TOP 09 a nahlas si řekne o své místo na slunci. Není jisté, jestli uspěje. Jisté je, že tyto senátní a komunální volby nejsou posledním sbohem někdejší ambiciózní strany.
