Americký politolog Mark Galeotti napsal v The Moscow Times komentář o tom, jak je Západ sice pomalý, ale tentokrát se Rusko možná přepočítalo. Postoj k největší zemi světa se totiž zásadně změnil a nikdo už nepovažuje Putina za spojence, spíše za nevypočitatelného a nebezpečného souseda.
Zapomeňte na zdvořilé lidi, kteří se plouží podél hranic Ruska. A také na ruské rakety, které se trefují do cílů na celé východní Ukrajině i na hrozbu zavření plynových kohoutků, což je ekonomická zbraň, která drží Evropu jako rukojmí, říká Mark Galeotti.
Tajnou zbraní Moskvy je ve skutečnosti západní roztříštěné myšlení, deficit pozornosti ve společnosti. Jeho důsledkem pak je, že Krym už je starou událostí a že kromě Nizozemska a Austrálie již nikdo nevěnuje pozornost sestřelenému letadlu malajsijských aerolinek.
Západ se nyní zabývá strašnými násilnostmi páchanými Islámským státem a také hrozbou nemoci ebola a pružnosti posledního iPhonu. To všechno jako by bylo důležitější než válka.
Jaká válka? Ta sice nevyhlášená, ale velmi reálná a jen kousek za hranicemi NATO a Evropské unie. Kreml tuto válku vede novými prostředky, ani ne tolik tanky a pomocí nátlaku hrozbou zastavení dodávek plynu. Západ má v rukou všechny karty, ale Moskva se pokouší ho přelstít a obehrát. Pro tento účel je velmi důležité udělat všechno proto, aby rozptýlení Západu bylo co největší.
Dar společného nepřítele
Bezpečnostní agentury Ruska mají skutečné obavy. Například z krátkodobého hlediska Islámský stát odčerpává bojovníky ze severního Kavkazu, ale z dlouhodobého hlediska to dopadne tak, že se džihádisté vrátí zpátky a budou mít nové zkušenosti a také budou mít nové spojence. Pro Kreml je dění kolem islamistů dar z nebes, není to jen nový prostředek nátlaku, ale také jakýsi bod obratu, kdy je možné Západu říci: „Dovolte nám, abychom vám pomohli se všemi těmi ošklivými džihádisty. Jsou naším společným nepřítelem. Pokud se ale staneme vašimi spojenci na Blízkém a Středním východě, tak očekáváme, že to bude něco za něco.“
Nový model ruské politické války nepřišel jako náhlá přívalová vlna, ale spíše přitékal celou řadou drobných potůčků a to od různých užitečných idiotů přes překvapivě dobře financované okrajové strany a různé lobbisty zaměřené na jedno téma. Také přes všelijaké think tanky s prázdnými kancelářemi, ale plnými bankovními konty, a tak dále. Ti všichni nemají v popisu práce ani tak přesvědčit hlavní proud na Západě, že je Putin jejich přítel a Rusko představuje model, který je nutné přijmout, ale místo toho používají jakousi zvětšující lupu, kterou se dívají na nedostatky, konspirační teorie a bláznivosti demokratického světa. Podle Gaeottiho říkají: „Podívejte se, nejste o nic lepší. Jaké máte důvody kritizovat Rusko? A kromě toho je tady mnohem větší problém. Nevšímejte si Ukrajiny, podívejte se raději tady na to.“
Sankce ale pokračují
Bohužel je to tak, že tato strategie funguje. Washington se mnohem více zabývá Blízkým východem než Ukrajinou. Reakce Evropské unie byla povzbuzením, ale také byla doprovázena velkými spory mezi státy a osobní rivalitou mezi státníky.
Když nastala první vlna sankcí, což bylo v březnu, autor si všiml, že ruské ministerstvo zahraničí, vědci i odborníci, kteří s ním spolupracují, měli lehkomyslnou jistotu, že to nebude trvat ani šest měsíců a Západ ztratí zájem nebo vůli zápasit s Ruskem a přijde s nějakou novou verzí „resetování“.
Je pravda, že tak tomu bylo zatím vždycky v minulosti a proto to bylo možné vycházet z dosavadní zkušenosti. Americká politika resetu ale selhala. Všichni se také rychle vrátili k obchodování poté, co v roce 2008 proběhla gruzínská válka. Jenže teď už jsme v osmém měsíci sankcí.
Hledání strategie
Je samozřejmě pravda, že Západ není příliš dobrý v tom, že by bral příliš vážně hrozby, zvláště když se jedná o nebezpečí, které není zřejmé a bezprostřední, jako je například pomalá reakce na změny klimatu. Což je podle Galeottiho snad nejvážnější existenční hrozba pro nás všechny.
Západ se chce držet průhlednosti a plurality názorů a legality, což brání rychlé odpovědi (na rozdíl od bombardování povstalců na Středním východě, to je ale jiný případ). Zdá se, že došlo ke skutečné změně postoje vůči Rusku.
Může sice dojít k nějaké pragmatické spolupráce, ale autor říká, že nevidí nikoho ze západních vůdců, který by považoval Vladimira Putina za spojence nebo dokonce za něco jiného, než za nebezpečného a nevyzpytatelného souseda. Také se nezdá, že by byly v dohledné době zrušeny sankce. Možná, že má Západ poruchu pozornosti, ale nakonec se může naučit, komu důvěřovat. To samo o sobě ještě není strategie jak udělat něco s nevypočitatelnými silami v Kremlu, ale jednou se tato opatrnost strategií stane. Putinova tajná zbraň se může obrátit v jeho pád, konstatuje Mark Galeotti. Jak jsme tu ale nedávno psali, je otázkou, co přijde po Putinovi.
