Třináctka na konci letošního roku je pro občanské demokraty symbolická. Tento rok byl pro ni asi ještě horší, než rok 1997 ukončený památným sarajevským atentátem.
Premiér a předseda ODS Nečas skončil v politice kvůli trapné milostné a téměř špionážní aférce se svou tajemnicí Janou Nagyovou. Přestože se jeho nástupce a úřadující předseda strany Kuba snažil a nadbíhal bývalému prezidentovi, seč mu síly stačily, definitivně se zpřetrhaly vztahy s „otcem zakladatelem“ Václavem Klausem. Slušná dáma Miroslava Němcová voliče ničím nepřesvědčila.
Ukázalo se také, jakou fatální chybou byla sebevražedná podpora ODS zákonu o přímé volbě prezidenta – hlava státu Miloš Zeman ruku v ruce s prokurátory nové doby Ištvánem a Šlachtou zcela rozložili křehkou vládní většinu a přivedli českou zemi do chaosu, který vyvrcholil nepřehledným výsledkem parlamentních voleb.
Občanská demokratická strana byla celých dvacet let dominantním subjektem na pravici a jako taková to permanentně schytávala od většiny médií i levicových intelektuálů, kteří se ve své svaté válce proti ODS zaštiťovali osobností Václava Havla. Velkou měrou tomuto tažení přispěly i problematické a nekompromisní povahové rysy dlouholetého šéfa občanských demokratů Václava Klause.
Kritika to byla mnohdy samozřejmě neoprávněná, ODS byla zvláště v devadesátých letech nezpochybnitelným reformním hybatelem českých politických i ekonomických pořádků a efektivně bránila bláznivým třetím cestám a politickým experimentům. Václavu Klausovi i silné ODS mimo jiné vděčíme mimo jiné za civilizovaný rozchod se Slováky. Následující desetiletí už byla dnešní pravicová popelka zachvácena jiným stylem politiky, který reprezentoval asi nejlépe byznysové pojetí správy státu v pojetí dua Topolánek-Dalík.
To všechno je samozřejmě dávno pryč a vděk je tou poslední kategorií, která má v politice nějakou hodnotu. ODS v této chvíli nemá vedení, pouhých patnáct poslanců ve Sněmovně a jediné, co jí zbylo, je naděje. Může nabrat energii a potenciál pobytem v opozici, oprášit své ideové principy a začít pracovat na rekonstrukci české pravicové scény. Šanci může mít velkou – je téměř jisté, že voliči velmi rychle pochopí, že očekávat smysluplnou politiku od populistických a protestních podnikatelských subjektů, jejichž jedinou schopnost je dokonalá destrukce, je podobně naivní, jako takové strany volit.
