Kolega Daniel Deyl celkem věcně popsal problém naší společnosti. Máme málo dětí. Vztáhl ho ale k problematice osob homosexuálně orientovaných, což je zavádějící.
Rodí se málo dětí. Druhá vlna baby boomu se sice ještě bude chvíli valit školkami a základními školami, ale bude už poslední. Česko nejspíš spadlo pod úroveň „rozmnožovací laťky“, nad kterou už nevyskočí. Bílí etničtí Češi budou už jenom ubývat. Ale to je problém těch, kdo děti mít mohou a nechtějí, nikoli homosexuálů.
Samozřejmě i homosexuál a lesba mohou žít v heterosexuálním manželství a mít děti, takových je dost. S ohledem na dosavadní zkušenosti je otázka, jestli je to šťastné.
Daniel Deyl kritizuje současnou mentalitu v západních zemích a říká: „Toto progresivně liberální uvažování má zřetelnou snahu oddělit sexualitu od reprodukce a rodinu nahradit souborem jedinců rozhodujících nezávisle na jedincích ostatních. To však je cíl, který ke svému dosažení nepotřebuje toleranci stávajícího řádu. Chce stávající řád zrušit a nahradit řádem jiným; chce provést revoluci, jež by šla podstatně hlouběji než revoluce francouzská či bolševická. Nechce rušit pouze řád společenský, nýbrž i biologický.“
Na to se dá říci asi tolik, že homosexuálové si mohou říkat, co chtějí, ale je dost nepravděpodobné, že by se někomu povedlo zrušit „biologický řád“, protože ten buď je, nebo není, svou cestu si stejně najde. Těžko očekávat, že se někomu budou líbit holky a kvůli skutečné či domnělé gay propagandě změní orientaci. Stejně tak nikdo nevymění svatbu s osobou opačného pohlaví za registrované partnerství jen proto, že se to může.
Proč nerodíme?
Česká společnost je poměrně tolerantní skoro ke každému, specifickou výjimku tvoří Romové, ale to je jiný příběh. Osoby mající zálibu ve stejném pohlaví celkem dospěly z hlediska přijatých pravidel ke slušnému výsledku. Dále už zbývají jen záležitosti, které žádný zákon na světě nezajistí, třeba že se jim nikdo nebude smát nebo o nich říkat, že skončí v pekle. Obojí už je věcí svobody slova.
O lidech jako já si taky mnoho jedinců myslí, že skončí v pekle a nechává mě to celkem klidným. Neklidný bych byl, až kdyby se mi s tímto poselstvím zjevil Ježíš, ale Ježíš se mi nezjevuje, což snad svědčí spíše v můj prospěch.
Proč mají lidé málo dětí? Když pomineme osoby žijící v dobrovolném celibátu z důvodů duchovních (kněží, aspoň někteří) nebo profesních (zcela oborem zaujatý vědec) nebo zdravotních (fyzických i psychologických), jde v podstatě o zvážení nákladů. Lidský život je směna – něco za něco. Kalkulujeme zisky a ztráty. Dříve byly děti zisk, protože se chovaly asi tak jako děti z povídek Grossmana a Šimka. Po ulicích nebo stepi běhaly, sbíraly ovoce do kuchyně nebo vajgly do tatínkovy tabatěrky a nakonec dědovi i mísu udělaly. Dnes to tak není.
Je spočítáno, že dítě od narození do promoce stojí v současné měně asi 1,3 až 1,5 milionu korun. Tuto sumu je třeba vynásobit počtem potomků. V tom není zahrnuto, co znamená přechod od dvou dětí ke třem. Třeba to, že je třeba koupit nové auto, protože do starého se tři dětské autosedačky nevejdou, neboť je nejde připoutat pásem. Takzvané rodinné vstupné do ZOO vychází z předpokladu, že rodina jsou dva rodiče a dvě děti. Třetí dítě už se do toho nevejde, tak jaképak rodinné vstupné, ať si každý za to třetí zaplatí zvlášť.
Taky ty děti unavují
Penězi se dá těžko vyčíslit vynaložená energie, kterou by člověk mohl nasměrovat jinam. Všechny zdravotní problémy, i nepatrné, stačí zablokovat celou rodinu na několik dní, s počtem dětí se to násobí. Jeden zánět středního ucha a máte celý pracovní projekt na dva dny u ledu. Bez nějakého zázemí není možné uvažovat o dvoukariérním manželství, jeden to prostě odnese, pokud jeho kariéra náhodou nespočívá ve výtvarné činnosti nebo překladatelství, které se dá dělat i bez opuštění domova.
Za málo dětí nemohou homosexuálové, ale společenská situace, kdy mít více dětí než jedno znamená stupňující se zátěž. Aby se tento trend změnil, bylo by potřeba především masivně podpořit rodiče druhého a třetího dítěte a navíc i to, aby děti přicházely na svět pokud možno co nejrychleji za sebou. Objeví se pochopitelně námitky, že nejméně dětí mají lidé v nejbohatších zemích a že z jakékoli podpory budou těžit takzvaní nepřizpůsobiví, kteří mají dětí hodně.
Musíme si připlatit
K první námitce asi tolik, že problém není v penězích, ale v tom, že moderní žena a matka nechce celkem pochopitelně trávit svůj čas doma s plínkami a u sporáku. Chce mít také svůj vlastní život. Pokud ale dostane společenskou podporu, řekněme to naplno, hodně peněz na druhé a ještě více na třetí dítě, tak si je rychle za sebou pořídí, předá je do školky (pokud nějaká bude) a půjde ráda budovat vyspělý kapitalismus. Nechce to mnoho, normální člověk totiž ve skutečnosti děti chce a do práce chodí celkem rád, jen musí mít pocit, že to všechno má nějaký smysl a nepotopí ho to.
Takzvaní nepřizpůsobiví jsou jiná otázka. Problém není v počtu dětí, ale v tom, že tu vyrůstá třetí generace lidí bez normálních společenských návyků. Tam je nutné najít střední cestu mezi popíráním problému a fanatickým radikalismem s mentalitou pogromů. Stát by se měl chovat trochu jako racionální a trpělivý patriarcha, který trvá na svém.
Pokud jde o ty homosexuály, i někteří sociobiologové říkají, že své komunitě a dokonce i populačnímu růstu prospívají. Mají totiž dost volné ruce a dělají tak věci, na které ostatní nemají čas. Za málo děti mohou heterosexuálové, protože nerodí, byť mohou. Ale nedělají to, protože společnost se na rodiče více dětí dívá jako na neperspektivní ztroskotance.
