Prezident Zeman řádí. Jakmile vyšuměla „popularita“ jeho ne zrovna diplomatického vyjádření na adresu sudetských Němců, vymyslel další způsob, jak zaujmout média a veřejnost.
Tentokrát si vzal na paškál rallye. „Je to sportovní odvětví, které vede k mnoha smrtelným úrazům jak řidičů, tak diváků. A co hůře, vede k tomu, že diváci přenosů nabudou přesvědčení, že i oni jsou mistři světa a mohou jezdit stejně, jako se jezdí v rallye,“ pravil Zeman. A jaké řešení palčivého problému masivní úmrtnosti řidičů a fanoušků zmíněné, v podstatě okrajové záliby, nabízí? Příznačné pro člověka, který se nestydí za to, že je socialista: zakázat.
Tak podívejte se, pane prezidente, my o to nestojíme. Kdo „my“? My, početná skupina dospělých, svéprávných občanů, platících daně, ze kterých žijete. Opravdu, asi vám to připadá jako šílený nápad, ale my se chceme sami rozhodovat, jestli půjdeme na závody.
Nebudu se zde zabývat tím, jak iracionální je odsuzovat sportovní odvětví za to, že při nedodržení základních bezpečnostních pravidel při něm člověk může přijít k úrazu. Zaprvé problematiku bezpečnosti konkrétně u rallye nedávno ze všech stran prozkoumala kolegyně Markéta Lukášková v tomto článku, a za druhé jsem přesvědčen, že nesmyslnost Zemanova výroku je ve skutečnosti zjevná i samotnému autorovi.
Co mě na celé věci doopravdy fascinuje, je nehorázná odvaha politiků vměšovat se do věcí, do kterých jim vůbec nic není. A na ní navázaná, pro mě nepochopitelná, ochota veřejnosti přijímat poslušně nařízení, která jsou nejen nebetyčně drzá, ale navíc zpravidla zcela neefektivní. Osobně bych čekal ohánění se zákazem rallye spíš od ministra zdravotnictví Hegera, jen si všimněte, jak mu jiskří očička, kdykoliv hovoří o zakazování kouření nebo pití. Počkejte, až bude zakazovat tučná jídla a souložení, to už nebude jiskření, ale pronikavá záře, ne nepodobná vyblouzněným oranžovým paprskům sluníčka pana Škromacha. Zdá se však, že Hegerovi, dosavadnímu šampionu v ukrajování svobody, začíná na paty šlapat nový prezident.
Proč to dělá? Zjednodušeně řečeno, protože je to komouš. Nikoliv stranickou příslušností, ale ideovým základem. V čem se liší socialista od komouše? V částečném omezení moci. Socialista svou neschopnost řešit problémy nemůže pokrýt některými momentálně politicky nekorektními nástroji, například popravami (narozdíl od přiznaného komunisty). Přesto má ale k dispozici bohatý sortiment prostředků, které jsou mu společností tolerovány. Krádeže, regulace a zákazy, jejichž rozsah neustále rozšiřuje tzv. salámovou metodou. Když jednu štangli naší svobody dokrájí, načne nepozorovaně další.
Věřím, že i k těm popravám se časem dopracuje, potřebuje k tomu jen trpělivost a naši nepozornost. Socialistu chápu jako larvu komouše, přechodné stadium, pouhou jednu etapu vývoje nebezpečné bytosti. Když už takového otravného živočicha nemůžeme zašlápnout, mějme alespoň na paměti, že existuje a je neustále hladový. Nekrmme ho vlastní svobodou, a to ani v případech, kdy se zdá, že o nic velkého nejde.
