Dobrý den. Nedávno se mi dostala do ruky kniha Psychiatrie (Höschl, Libiger, Švestka). Otázka č. 1 zní: Kniha má asi 830 stran; kolik stran by asi mohla mít před padesáti lety a kolik za padesát let? Jinými slovy – jak jde vývoj dopředu?
Otázka č. 2: Kdyby se případný pacient snažil najít v knize svoje problémy, bude se vidět víc nemocný, nebo méně nemocný?
Děkuji za odpověď.
Josef Pácha, Jihlava
Vývoj nejen psychiatrie, ale jakéhokoliv oboru se nedá měřit tloušťkou učebnic. Ruku v ruce s pokrokem se nezvětšuje ani tak objem znalostí, spíše se mění jejich proporce a kvalita.
Nové poznatky, nyní například z oblasti psychofarmakologie, genetiky či neurofyziologie, nahrazují rozsáhlé pasáže starších učebnic, jež jsou dnes obsolentní (zastaralé), takže se už kromě historických pasáží nedočteme například o přikládání baněk, rotacích na odstředivkách a inzulínových šocích. Na papíře tištěné knihy nebobtnají způsobem, jaký známe ze starších počítačových verzí Windows, kde se hromadilo různé „smetí“, až jednoho dne pécéčko dočista zamrzlo.
U knih se přece jenom jednou za čas najde autor, který se pochlapí a vydá stručnou verzi souhrnu aktuálního poznání, takže bobtnání může začít nanovo. Navíc jsou v tomhle značné rozdíly mezi kulturními oblastmi. Tradičně objemné učebnice, často mnohadílné, vydávali Němci. Oproti tomu Američané jdou rovnou k věci a jsou až na výjimky poměrně struční. Slované mají kostrbatý a upovídaný odborný styl („horní končetiny“, „dolní končetiny“, „finanční prostředky“ místo paže, nohy nebo peníze).
Máte ovšem pravdu, že v psychiatrii se za posledních sto let počet klasifikovaných diagnóz zvýšil několikanásobně (Rx 46/12). To ale s objemem znalostí (thesaurem) zas tak moc nesouvisí. Slavná Kraepelinova učebnice psychiatrie z roku 1899 má 607 stran, ale je o něco úže zaměřena než ta naše. Takže rozdíl není zas tak velký. Doufám, že pokrok se bude projevovat jinak než pouhým zvětšováním objemu – podobně jako v architektuře. A pokud jde o dopad na laického čtenáře-pacienta, záleží na jeho přístupu, sugestibilitě a hypochondrickém zaměření.
Jsou jedinci, kteří na sobě vidí všechny choroby, o nichž čtou nebo slyší, zatímco s jinými to nehne a mají pocit, že se jich to netýká. Toto vyloučení sebe samého, popření („disowning“), sahá někdy i do budoucnosti, takže se tito jedinci pak ve stáří nestačí divit, že nemoci postihují každého, tedy i je.
