Není to vůbec neobvyklá otázka. Neobvyklé je, že se mě tak na svatbě zeptal ženich, který měl na práci jistě mnohem lepší věci. Proč ten pesimismus tak pereme do lidí, když se máme nejlépe v historii? Jasně, Nečas není dokonalý, ale proč proti němu tak jdeme?
Těžko říct, proč to vypadá, že jdeme tvrdě proti Nečasovi. Snad proto, že se on a jeho koalice po volbách pasovali do pozice vlády národní naděje a mnoho z nás naskočilo (snad v očekávání skoro zázraků) na tuto vlnu spásy a naděje až příliš nekriticky.
Jenže každá velká naděje hrozí býti velikým zklamáním. Přesně z těchto důvodů na nedávném republikánském konventu zkritizoval známý herec Clint Eastwood amerického prezidenta Baracka Obamu, který svou předvolební kampaní před čtyřmi lety sám sebe pasoval do role mesiáše.
Nečas jistě není nejhorším premiérem a podle některých ani Obama není nejhorším prezidentem, ale laťku si dali na začátku příliš vysoko, zatraceně vysoko.
Jsou samozřejmě lidé, novináře nevyjímaje, kteří budou kritizovat všechno vždycky, to však není nic výjimečného, tak je to v každé době. Ani to ale není celé. Pesimismus a negace se valí ze všech stran a my v tom hrajeme jednu z klíčových rolí. A víme to.
Jenže, máme si dát kvóty na dobré zprávy? Jedna ku jedné? Máme víc oceňovat snahu politiků? Máme víc referovat o dobrých úmyslech (lhostejno že je jimi dlážděna cesta do pekel)? Máme věnovat kapacitu a omezený prostor na popsání věci, která funguje, nebo máme popisovat věc, která hrozí průšvihem? A je takový akt vůbec negativní, nebo naopak prospěšný?
Snad se právě teď máme nejlépe v historii. Ale jak moc škodlivé je zeptat se, zda to není na úkor budoucnosti nejen skrze tolikrát omílané dluhy? Jak moc špatné je odpovědět si, že ano? A máme to nechat být, nebo na to připravovat?
Co přesně se od nás vlastně čeká?
