Petr Havel: Důsledkem ochranářských opatření Evropské unie je často vyšší cena potravin
Jednou z možností, jak v ČR i v EU omezit růst cen potravin, je liberalizace podmínek obchodu Unie se státy nebo uskupením států z jiných částí světa. Tomu se ale brání evropští zemědělci, kteří tak mají v praxi v obchodních vztazích statut „rovnější mezi rovnými“.
EU přitom v poslední době uzavřela skutečně široké spektrum obchodních dohod, zdaleka nejen s jihoamerickým sdružením Mercosur, ale také v dočasném režimu s USA. Dohoda s Mercosur, která byla v poslední době předmětem největší kritiky, má přitom prozatímně platit už od letošního 1. května, i když jí zatím nechválil Evropská parlament. EU navíc schválila 24. března letošního roku obchodní dohodu s Austrálií, v lednu letošního roku s Indií, v září 2025 s Indonésií, a novou podobu získala loni také dohoda s Ukrajinou. To vše znamená, že se zemědělci v EU ocitnou v příštích letech pod mnohem větším konkurenčním tlakem, než tomu bylo doposud.
Prospěch z toho by měli mít v podobě nižších cen především spotřebitelé, ale v rozšíření možností odbytu svých produktů i evropští zemědělci a potravináři. Nejde ale jen o možnosti evropského exportu. Mimoevropská konkurence vytváří tlak na intenzivnější využívání nových technologií, například biotechnologií, které v reálné zemědělské praxi využívá kromě Evropy celý svět, ale EU se dovozům příslušných výrobků vytrvale brání. I proto Evropa v této oblasti technologicky zaostává, ačkoli představují rostliny i hospodářská zvířata vyšlechtěná pomocí editace genů pro zemědělce ekonomický přínos a zlepšují i stav životního prostředí.
Ochrana „svých“ zemědělců se přitom EU v minulosti již několikrát nevyplatila, mimo jiné v případě cukru, jehož dovozy do Unie byly zatíženy výraznými cly, a to i v rámci dovozních kvót ve výši 98 eur za tunu. Výsledkem pak byl po zrušení evropské regulace trhu výrazný propad cen cukru, na který nebyli výrobci cukru v EU připraveni a bojují s tím dodnes. EU také v minulosti prohrála spor v rámci Světové obchodní organizace WTO týkající se dotací na export, které byly zrušeny, což opět zkomplikovalo situaci evropských vývozců, kteří byli na systém vývozních dotací zvyklí. Dříve dotované exporty z EU kromě toho omezovaly možnosti zemědělců v rozvojových zemí, kteří uměle zlevněným dovozům z Evropy nemohli čelit a důsledkem byly ekonomické problémy, nutnost humanitárních pomocí a posílení rizik migrace do EU.
Nejen z uvedených zkušeností vyplývá, že ochranářská opatření EU se dříve či později obrátí i proti samotným zemědělcům. Vzhledem k tomu, že se navíc stále intenzivněji mluví o vstupu Ukrajiny do EU, měli by se zemědělci na tuto skutečnost intenzivně připravovat, přičemž tuto potřebu ještě zvýrazňuje očekávaný výrazný pokles zemědělských dotací.
Tradičním „argumentem“ zemědělců proti dovozům z neevropských zemí je poukazování na nerovné podmínky pro hospodaření v EU a rizikovost dovážených výrobků. V drtivém množství případů ale nejde o zdravotní rizika, neboť ta by se v populacích obyvatel ze zemí mimo EU samozřejmě nějak projevila, ale spíše o formální nedostatky nebo použití v EU zakázaných látek. Legislativa upravující zemědělské podnikání v různých částech světa, ale i klimatické či geografické podmínky se logicky liší, k jejich sbližování by ale mělo vést kromě požadavků na dodržování evropských pravidel při dovozech také úprava samotných evropských podmínek a zásadní pokles s nimi spojené byrokracie. A také postupné odbourávání evropských ochranářských opatření.
Ta nadstandardně chrání zemědělce nejen v často zmiňované dohodě s Ukrajinou nebo s Mercosur, ale právě i v obchodu s Austrálií a částečně i Indií. V obou případech jde o množstevní kvóty a možnost EU opětovně zavést cla na dovozy v případě, že by byl, zejména nízkými cenami, ohrožen evropský trh. To se ostatně týká i obchodní dohody s USA, i když v tomto případě by měla EU zavést dodatečná cla až poté, co zvýší svou celní ochranu Spojené státy. Tak či tak ale evropští zemědělci měli a mají ve všech dřívějších i aktuálně uzavřených dohodách výsadní postavení, a přestože až na výjimky pro průmyslovou produkci platí, že jsou si podnikatelé na obou březích dohod rovni, v případě zemědělství to tak není. Že ovšem vede omezování konkurence v důsledku k vyšším cenám, politici ani zemědělci neřeší. Neřeší to ale ani spotřebitelé, protože ti o spletitých cestách mezinárodních dohod nemají obvykle potřebné informace. Za to ale zaplatí, dost často i zbytečně, vyšší ceny za nakupované potraviny.
