Slabost české politiky: Opozice kolem Grónska nesmyslně šílí, vláda vysvětluje své postoje povrchně
Česká politika i veřejnost byly zasaženy jednou z nejméně očekávatelných věcí, jakou jsme si kdy dokázali představit – sporem, jakou pozici zaujmout ke Grónsku. K ledovému ostrovu, o kterém většina lidí neví skoro nic. Americký prezident Donald Trump totiž vyhrožuje, že chce toto území, které spadá pod Dánské království, získat za každou cenu. Tomu se Dánsko vzpírá a volá na pomoc Evropu. Ta je ale nejednotná. Stejně jako čeští politici. Opozice jančí, kamenuje Trumpa a chce, aby vláda razantně vystoupila proti drzým Spojeným státům. Babišův kabinet je správně opatrný, ale ani on nedokázal věc lépe vysvětlit.
Přestože dnes slyšíme ze všech stran silná slova, spor o budoucnost Grónska by se měl řešit mezi spojenci jednáním. Nějakou novou dohodou za účasti USA, Dánska, Grónska, které je samosprávným územím, a podle všeho i NATO.
Česká sněmovní opozice vyčítá Babišově vládě, že nepřipojila svůj podpis ke společnému prohlášení osmi evropských zemí, v němž se zdůrazňuje podpora suverenitě Dánska a územní celistvosti Grónska a také nesouhlas s hrozbou zvýšení amerických cel (to říká Trump, pokud mu nebude v otázce ostrova vyhověno), která by mohla poškodit transatlantické vztahy. Některé státy NATO, konkrétně Francie, Německo, Nizozemsko, Švédsko, Velká Británie, Finsko a Kanada dokonce vyslaly do Grónska několik desítek vojáků, aby ukázaly svaly.
To byla naprosto směšná a bizarní akce. Někteří vojáci už opět odjíždějí, protože v grónském hlavním městě Nuuku ani nemají kde být, přespávali v Arktickém velitelském středisku dánské armády. Řeči o spojeneckém cvičení jsou zavádějící, protože akce neproběhla prostřednictvím velitelství NATO v Norfolku, pod nějž Grónsko spadá. Důvod? Norfolk je v USA a Američané by o něčem takovém měli vědět. Takže zbytečná akce provázená velkohubými řečmi a naivním mediálním vzrušením.
Důvodů, proč je potřeba v této věci zachovat velkou zdrženlivost a nepřipojovat se na přání české opozice k některým evropským zemím, je hned několik.
Spor o Grónsko by měl zůstat čistě diplomatický. K něčemu takovému ale nepřispívají emocionální výlevy ani jedné ze stran. Přitom je jasné, že některé výroky Donalda Trumpa jsou na hranici šílenství.
Podnětný a soudržný příklad nabídlo v tomto směru Polsko, kde se přitom vede otevřená válka mezi premiérem Donaldem Tuskem a prezidentem Karolem Nawrockim. Na žádost ministerstva zahraničních věcí odcestoval polský velvyslanec v Kodani do Grónska, aby přímo na místě posoudil situaci a porozuměl napětí v terénu. To je rozumný postup. Tusk říká, že Polsko prosazuje svět s jasnými mezinárodními normami a právem států rozhodovat o své vlastní budoucnosti. Nawrocki zdůraznil jak geopolitický význam arktického regionu, tak nutnost vyřešit spor diplomatickou cestou a prostřednictvím partnerství v NATO.
Při sporu o Grónsko musíme především myslet také na to, jak nesmírně důležitá je otázka transatlantického spojenectví a zajištění naší bezpečnosti. A přiznejme si, že v tom Evropa tahá pořád za kratší konec. Vyhrocené a permanentní spory s Amerikou mohou být pro společnou západní budoucnost smrtící. Primární odpovědnost za bezpečnost svobodného demokratického světa nese především NATO a Spojené státy v tom pořád hrají hlavní roli. Evropa nemá kapacity k samostatnému postupu.
K tomu další důležitá věc týkající se pozice Česka. I při řešení války na Ukrajině a jednáních s Ruskem sehrávají hlavní roli Spojené státy. Jistě, Trump je nevyzpytatelný, nečitelný a mnohdy naprosto nesnesitelný, ale bez něj žádný mír na Ukrajině nebude. Odstřihávat se od Trumpa, jak by to v Česku někdo chtěl, je v podstatě nemožné. Protože ve vztazích s Amerikou nejde jen o Grónsko, ale současně i o řešení nedaleko našich hranic.
Grónská kauza i situace na Ukrajině, v Íránu, Gaze či dalších konfliktních místech světa ukazují, že se mění globální bezpečnostní situace, mezinárodní řád koroduje a systém aliancí (i té naší) je pod permanentním tlakem. Mezitím situace kolem Grónska a předtím kolem Ukrajiny obnažila slabosti Evropy. Evropské země celá desetiletí zanedbávaly vlastní obranné schopnosti, málo rozvíjely obranný průmysl a odstrašující vojenskou sílu nahradily symbolickými prohlášeními. Toho se ale globální konkurenti Západu, kterými jsou především Čína a Rusko, neleknou.
Jít do sporu se Spojenými státy, jakkoli k tomu jednání exhibicionisty v Bílém domě vybízí, je špatná cesta. To, že Česká republika nepodepsala prohlášení několika zemí o Grónsku, neoslabuje naši pozici v Evropě, jak někdo tvrdí. Nic takového se neděje. Musíme jednat, jednat a jednat. Proto by měla česká opozice šílení kolem Grónska utlumit, a naopak premiér Andrej Babiš a ministr zahraničí Petr Macinka by měli lépe zformulovat argumenty, jak budeme postupovat a proč tak činíme. Zatím je to ale z obou stran slabý výkon bez nějaké hlubší analýzy.
