33 let samostatného Česka pohledem Aleše Michala: Touha po skleněné kupoli stále přetrvává

V roce 2017 Inglehart spolu s Pippou Norrisovou, britsko-americkou politoložkou, svoji tezi aktualizoval. Octl se ve světě Donalda Trumpa a mnozí mu vyčítali, že mobilizace „postmaterialistů“, z nichž se o generaci dřív radoval, je dávno zapomenutá. Jenže jemu šlo o něco jiného: říct světu, jak moc velkou změnu může jedna generace přinést – a někdy se nám líbí, jindy ne.

Mírový rozchod

Moment, kdy Česká republika vstupuje do svých Kristových let, je vhodný pro podobné bilancování. Ti netrpělivější totiž za éru jedné generace počítají čtvrt století, ti konzervativnější – jako Inglehart – zhruba čtyřicet let. Můžeme si dovolit zůstat kdesi uprostřed. V roce 1993 jsme světu mírovým rozchodem se Slováky předvedli něco, co neznal: k teritoriální dezintegraci může dojít i bez střelby. Ten moment se nám vepsal do DNA. Byli jsme a zůstáváme poklidným kouskem světa, což se čím dál tím víc jeví jako nezměrná výhoda. Násilí, jež můžeme označit za politické, je u nás na evropské poměry podprůměrně – a můžeme se tak soustředit na to, které zachytíme. Protestujeme méně než jinde, ale taky se obecně míň politicky anga­žujeme.

Třebaže se před 33 lety začal psát příběh úspěšné země v srdci Evropy, prakticky po celé toto období veřejnou debatou cloumaly záchvěvy nostalgie. V médiích, politických soubojích, ale i v soukromí obýváků sváděli souboje ti, kdo tesknili po sociálních jistotách, které značné části společnosti přinesl komunismus. Ohlíželi se dozadu, protože se báli budoucnosti. Zčásti to bylo taky proto, že jim ta jejich nová budoucnost, žitá přítomnost, přinesla míň, než čekali. Proti nim se houfovali antikomunisté budující si svou identitu právě na „devadesátkách“ – volnosti, světě amerických kovbojů a příslušného jaderného deštníku. Tenhle spor o minulost se stal základem pro český levopravý konflikt. Není dnes úplně pryč, ale především stav české levice ukazuje, že byl obohacen o další paletu argumentačních válek.