Rok 2026 bude zásadní pro budoucí změny evropského zemědělství. Přivítají je zejména velké podniky
Ačkoli není oblast zemědělství v podání nové vládní garnitury příliš často zmiňována mezi hlavními prioritami, lze v nastávajícím roce očekávat v našem zemědělství celou řadu změn, které zřejmě přivítají především velké, na produkci zaměřené zemědělské podniky.
Ty ostatně také doporučovaly na post ministra Martina Šebestyána, který se jím skutečně stal, také proto, že takové podniky před svým jmenováním v rámci „Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků“ hájil a zastupoval. Nyní se ale bude podílet na hájení potřeb celého českého zemědělství na půdě EU, která hodlá od roku 2028 zásadně změnit financování Společné zemědělské politiky EU, přičemž hlavním úmyslem EU je podstatně snížit dotace do zemědělství pro všechny členské země a kromě toho odstupňovat výši dotací podle velikosti (respektive podle výše podpor) zemědělských podniků. Obhájit zájmy zemědělství ČR přitom nebude jednoduché – naše země se totiž strukturou hospodařících zemědělců a zejména velikostí farem od drtivé většiny zemí EU (kromě Slovenska) odlišuje, a v diskusích o budoucím nastavení SZP tak nebude mít silnou pozici.
Rozhodujícím obdobím pro nastavení změn SZP a dosažení alespoň rámcových dohod bude přitom právě nastávající rok 2026, neboť v následujícím roce 2027 již bude nutné přijaté změny promítnout do strategických dokumentů, jimiž se bude financování zemědělství ze zdrojů EU řídit. Uvedené dokumenty Národní a regionální plány partnerství musí navíc před tím, než se začnou dotace pro (nejen) zemědělce vyplácet, také projít notifikací (schvalováním) ze strany EU, což může být celkem dlouhý proces, zvláště když s předloženou podobou těchto plánů nebude EU souhlasit. A to se zdá být v případě ČR dost pravděpodobné.
Dotace do zemědělství prostřednictvím uvedených plánů budou přitom znamenat, pokud bude původní záměr EU přijat, největší revoluci v zemědělství za několik desítek let. Dosud byly totiž podpory do zemědělství rozděleny do dvou základních položek, takzvaných pilířů, přičemž první pilíř tvořily (a stále tvoří) platby na plochu, druhý pilíř pak představovaly (a představují) dotace na rozvoj venkova a dotace spojené s ochranou přírody a krajiny. Podle záměru EU má být ale od roku 2028 druhý pilíř zrušen a podpory do zemědělství by měly být součástí zmiňovaných plánů partnerství spolu s další škálou podpor rozvoje venkova a koheze (politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti EU, jejímž cílem je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů).
Investiční a rozvojové zemědělské dotace by tak ztratily dosavadní autonomii a o finanční prostředky by tak zemědělci soutěžili s dalšími obory. Právě toho se nejen ti naši obávají a proti takovému pojetí financování protestují. Zdali se jim ovšem povede požadavek na zachování současné dvoupilířové struktury dotací obhájit, je velkou otázkou, i když mezi země podporující stávající model podpor patří zemědělsky důležité státy, jako je Francie nebo Polsko. Zatím se ale nezdá, že EU hodlá od změny struktury dotací do zemědělství ustoupit. Jak to nakonec dopadne, rozhodnou přitom zejména jednání v průběhu letošního roku. Jinými slovy, o systémově největších změnách evropského i našeho zemědělství se bude letos rozhodovat hlavně na půdě EU a tyto změny ovlivní naše zemědělce podstatně více než předpokládané dílčí změny v podání nové vládní reprezentace.
Testem pro budoucí financování našeho zemědělství bude každopádně podoba a struktura tuzemského regionálního plánu partnerství, přičemž jako vhodné řešení se nabízí vytvořit v něm samostatnou kapitolu pro financování zemědělství, což by v praxi znamenalo zachování určité identity zemědělských dotací. I tak je ale zřejmé, že od roku 2028 podpory do zemědělství výrazně poklesnou, přičemž zemědělci budou nuceni propad svých příjmů nějakým způsobem kompenzovat.
Částečně se tak bude zřejmě dít prostřednictvím zemědělského využití kohezních podpor, což může mít význam zejména pro chudší regiony, to ale patrně dostatečná kompenzace nebude. Další možností pak bude zvýšení příjmů zemědělců v podobě tržeb za své produkty, což by ale v praxi znamenalo nárůst nákladů na výrobu potravin, a tedy možný impulz k jejich zdražení. Plánovanou a obecně žádoucí reformu Společné zemědělské politiky EU tak mimo jiné zaplatí i evropští spotřebitelé a daňoví poplatníci, také proto, že celkový rozpočet EU má být navzdory omezení zemědělských dotací navýšen.
