Trumpovy sny se bortí. Svět venezuelskou ropu nepotřebuje, američtí těžaři se jí bojí jako čert kříže
„Kde je ropa, tam budou Spojené státy dělat demokracii.“ Tahle cynická průpovídka už v jistých kruzích zlidověla, nyní ji mnozí se zásahem USA ve Venezuele s radostí po letech oprášili. Analýzy venezuelských ropných zásob vycházely hned v závěsu za zprávami o zatčení Nicholáse Madura. Tezi o chamtivých motivech americké intervence ještě více podpořily výroky Donalda Trumpa na tiskové konferenci 3. ledna, kde říkal, že Spojené státy budou Venezuelu řídit, investovat miliardy dolarů do její těžařské infrastruktury a že z toho bude profitovat americký byznys i prostí Venezuelané. Amerika si podle Trumpa jen vezme zpět to, co jí socialistický režim Huga Cháveze a Nicoláse Madura kdysi ukradl.
Jenže realita bývá složitější než cynické průpovídky nebo Trumpovy tiskové konference. Je sice pravda, že Venezuela má největší zásoby ropy na světě, nachází se tam údajně až sedmnáct procent veškerých světových zásob. V současnosti ale těží jen asi milion barelů ropy denně, což odpovídá jednomu procentu světové produkce. Čili prostor pro růst tohoto odvětví tam evidentně je. I vzhledem k tomu, že ještě v roce 2019, kdy Spojené státy na Venezuelu uvalily ostré ekonomické sankce, těžila asi trojnásobek.
Kdekdo by čekal, že po Trumpově optimistickém vyjádření se ropní giganti přetrhnou, aby mohli ve Venezuele, kde z nich dosud díky výjimce ze sankcí operoval jen Chevron, zase podnikat. Jenže reakce amerického ropného průmyslu byla eufemisticky řečeno váhavá. Amerika ani svět venezuelskou ropu životně nepotřebují. Spojené státy dnes patří mezi top pět největších těžařů a exportérů ropy na světě.
Konec frakování?
Je tomu tak díky frakování, jehož pomocí se dnes těží většina americké ropy a jsou jím schopni „vysát“ i dříve geologicky nedotknutelné zásoby. Frakování zjednodušeně funguje tak, že se do hlubokých vrtů, kde se ropa ukrývá v tužší hornině, třeba v břidlici, napumpují chemikálie obsahující mikroskopická keramická tělíska. Představme si je jako malé kuličky, které se pod tlakem zavedou do prasklin v hornině, již pak udržují porézní a umožňují z ní vysát ropu, která by v minulosti byla netěžitelná.
Frakování není úplná novinka, poprvé se s ním experimentovalo už ve čtyřicátých letech minulého století. Jenže frakování je dražší než jiné způsoby těžby. A tak dokud měly Spojené státy k dispozici dostatek klasických ropných vrtů nebo levné dodávky ze zahraničí, nevyplácelo se. Změna přišla až ve 21. století, kdy se v souvislosti s mezinárodní situací, technologickým pokrokem a nedostatky dosavadních ložisek frakování ukázalo jako dobrý podnik.
Aby se Američanům vyplatilo, musí ceny ropy na světových trzích vycházet aspoň mezi šedesáti a sedmdesáti dolary za barel. Globální marker udávající cenu ropy Brent dnes ale vykazuje jen padesát devět dolarů za barel. Navíc podle amerického úřadu EIA, který ceny ropy monitoruje, letos nastane další propad cen kvůli nadprodukci ropy. Venezuelská ropa je oproti té americké levnější na těžbu, ale dražší na zpracování. I tak se ale kvůli sankcím a slevám z risku výpadku dodávek venezuelskému režimu vyplatilo ji prodávat hluboko pod tržní cenou, klidně i za čtyřicet dolarů za barel a méně. Masivní produkce venezuelské ropy by tedy přímo ohrozila americké těžaře. Ledaže by ji těžili oni.
Venezuela za to nestojí
Aby se americkým firmám sázka na Venezuelu vyplatila, musely by se zřejmě rozloučit se svými dosavadními ropnými vrty, které by byly cenově nekonkurenceschopné, a zároveň investovat obrovský kapitál do zchátralé venezuelské ropné infrastruktury, která podle mnohých odborníků mele z posledního a rozhodně není schopna v krátkodobém horizontu produkci nějak významně navýšit. Ošemetnost takového kroku ještě podtrhuje velice nestabilní politické a ekonomické prostředí Venezuely, kde skutečně na rozdíl od Texasu nebo Kalifornie nikdo netuší, co bude zítra. Navíc některé z největších amerických ropných společností – ConocoPhillips a Exxon Mobil, které v minulosti ve Venezuele podnikaly, nadále tvrdí, že jim vlivem dřívějšího znárodnění tamního ropného průmyslu vznikla škoda ve výši desítek miliard dolarů. Těch se po dlouhé roky neúspěšně domáhaly zpět v mezinárodních arbitrážích. Je těžko představitelné, že by nyní ve Venezuele znovu investovaly, aniž by jejich pohledávky byly vyrovnány.
Aktuální situaci ve Venezuele jsme také probírali v politickém podcastu reflexu Padni komu padni:
