Nájezdy Motoristů, protestní scéna i síla hlasu v Evropě. Co sledovat v tomto roce v české politice

Tento rok se také definitivně rozsekne to, zda se Filip Turek přidá k vládní sestavě. Krajní možností je podání kompetenční žaloby, o kterou si sice prezident republiky sám řekl, avšak Andrej Babiš ani jeho vládní kolegové se jí podat vůbec nechystají. Dosud se nezdálo, že by někdo z relevantních aktérů byl zvlášť nervózní z toho, že tato otázka ještě nebyla dořešená, což budí významné pochybnosti nad tím, kdo z koaličních partnerů vlastně čestného prezidenta Motoristů ve vládě vůbec chce.

Mnoho neznámých zatím panuje kolem komunálních voleb. Ty jsou v českém prostředí hodně specifické – více než šest tisíc obcí nakreslí nespočet příběhů, ze kterých se obvykle těžko skládá jednotný obrázek. Pro nově vznikající vládu je to částečná výhoda: skoro každý si totiž výsledky může interpretovat jako úspěch nebo neúspěch a závisí na tom, čí interpretace zvítězí. Důležitý bude pochopitelně výsledek v Praze, především pak to, jestli se podaří v boji o magistrát uspět hnutí ANO, které by znovu rádo mělo primátora (nebo primátorku?). Zajímavé ale bude taky sledovat, jak do boje zasáhnou Motoristé nebo jak si povede ODS bez Bohuslava Svobody a Piráti bez Zdeňka Hřiba. Neméně zajímavá však můžou být hlasování i v jiných městech. Bitcoinová aféra přinesla velkou změnu do politiky v Brně, vznik nové strany Martina Kuby může překreslit politickou mapu jižních Čech, dosavadní primátor nebude obhajovat svou pozici v Liberci. Celorepublikově je ale aspoň jedno jisté: vyhrají nezávislí kandidáti.

Opozice bude soustředit velkou část své energie do boje o obměňovanou třetinu horní komory parlamentu. Ta je totiž dlouhodobě rámovaná jako pojistka demokracie, což uslyšíme ve vztahu k vládě Andreje Babiše možná ještě častěji než dřív. Senát bude testem (staro)nových spojenectví i ukázkou toho, jestli ANO dokáže, podobně jako před rokem, strategicky stavět výrazné regionální osobnosti, které pak Praze dokážou pořádně zamotat hlavu. V Senátu se také mohou objevit některé výrazné osobnosti, které dřív v politice zastávaly jiné funkce.

Jak již bylo zmíněno, budou to podzimní komunální volby, které otestují dominanci vládce jižních Čech. Zajímavé bude sledovat jak větší města, tak jihočeské senátní obvody. Kubova strana se však bude zároveň vlamovat do poměrně zaplněného pravicového prostoru, a bude tak muset marketingově i programově přijít s něčím velmi originálním. Může nalákat politiky spojené výhradně s komunální politikou i z jiných regionů – už teď se mluví o některých osobnostech třeba z Plzeňského kraje. Stejně tak však právě rozměr kvalitní a srozumitelné propagace na sociálních sítích může pro nový projekt nalákat poměrně zajímavé osobnosti spojené s politickým marketingem.

Koalice SPOLU je nyní podle dnes již bývalého premiéra Petra Fialy v zimním spánku. Je otázkou, zda se z něj na jaře probudí nebo jestli hibernace bude trvat ještě o něco déle. Bezprostředně po volbách se ozvaly zejména rezignované nebo kritické hlasy – nový předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel na stranickém sjezdu prohlásil, že jeho strana musí počítat s vlastní cestou, jihomoravský hejtman, lidovec Jan Grolich pak v dosavadním formátu už smysl nevidí. Kritici uvnitř ODS, TOP 09 i KDU-ČSL však budou muset přijít s vlastní věrohodnou alternativou a projektem, který počítá se samostatností stran. Příští rok ukáže, zda jsou něčeho takového schopní a jakou pro to mají podporu uvnitř svých partají. Zároveň však nevyhnutelně zalije kritiky této integrace studená sprcha – komunální i senátní volby a fungování v parlamentní opozici všechny tři strany bude tlačit do řešení toho, jak aspoň v nějaké formě spolupracovat dál. Není vůbec vyloučeno, že na konci roku uvidíme „Spolu 2.0“.

ODS a KDU-ČSL čekají v první polovině roku také volební sjezdy. Hned 17. ledna si své vedení zvolí občanští demokraté. Favoritem je bývalý ministr dopravy Martin Kupka, kterého již podpořil i končící předseda Petr Fiala. Do stranické soutěže ale promluví nejen i jeho protikandidát Radim Ivan symbolizující hlubokou reformu strany, ale také vlivové souboje velkých regionů. ODS se především musí otevřít novým členům a vnitřně provzdušnit, jinak jí v kombinaci s pobytem v opozici nic dobrého nečeká. Zajímavý bude i sjezd lidovecký. Kromě toho, že se vždy jedná o mimořádný kulturní zážitek, se kandidátů může přihlásit hned několik. Znovu se otestuje síla konzervativního „talibánského“ křídla.

Naopak lednový sjezd Pirátů příliš velké drama neslibuje. Je velmi pravděpodobné, že Zdeněk Hřib obhájí svou pozici. Stranu však ale čekají další debaty o tom, kam dál posunout své vnitřní fungování i spolupráci s jinými politickými stranami, především Zelenými. Zdeňka Hřiba osobně také čeká klíčový rok. Nebude totiž už významně promlouvat do pražské politiky, ač bude dál svými odpůrci obviňován za všechno pražské dopravní zlo světa.

Pro uskupení Stačilo!, respektive komunistickou stranu, jeho výraznou součást pro účely parlamentních voleb, byla novela trestního zákona vyjasňující některá opatření o propagaci komunismu výrazným vnitřním tématem ke konci roku. S tím, jak zákon vstoupí v platnost, se tato debata ještě zintenzivní. Kateřina Konečná drží v KSČM, která však nemá žádnou reálnou moc díky tomu, že vůbec nezasedá v parlamentu, otěže pevně v rukou. Eliminovala vnitrostranickou opozici a před komunálními volbami má několik měsíců na to pokusit se nalajnovat další fungování. Na stole je další oslabování komunistické identity, které se členům KSČM prodá jako snaha, aby všichni neskončili ve vězení. Ta je prvním krokem k dalšímu stupni integrace se stranou Stačilo!, která – teď už bez předsedy Vidláka – funguje de facto organizačně samostatně. Zevnitř uskupení se ozývají hlasy, aby místo po Vidlákovi obsadila právě Kateřina Konečná. To by znamenalo sloučení těchto dvou uskupení a postupný zánik KSČM tak, jak jsme ji v porevoluční éře znali.

Ani o Milionu chvilek pro demokracii, ani o protestech ekologických organizací proti Motoristům jsme s koncem roku 2025 neslyšeli naposled. Rok 2026 ukáže jejich reálnou sílu a dopad na společnost, který v prvních měsících konání jejich akcí není patrný prakticky nikdy. Jak antipopulistická, tak ekologická scéna má pro další fungování poměrně dobré výchozí podmínky a bude zajímavé sledovat, jak toho využije. Naopak angažmá Jindřicha Rajchla ve sněmovně znamená utlumení „vlasteneckých“ protestních aktivit. Dozajista se však od někoho radikálního objeví pokusy na ně navázat. Mobilizační potenciál je však omezený – radikální pravice bude mít své zástupce přímo ve vládě.

V souvislosti s volbami se už mnoho namluvilo o potenciálním střetu Tomia Okamury a Jindřicha Rajchla. Nyní patrný není – Rajchl je poslušným poslancem, velmi viditelným v médiích. To se však může rychle změnit – úplně stejně, jako se to změnilo v případě Lubomíra Volného, který se odvážil proti Okamurovi kandidovat na předsedu SPD, což zapříčinilo jeho politický pád z výsluní korunovaný vytvořením obskurního Volného bloku. Rajchlovou nevýhodou v potenciální antiokamurovské revoluci je to, že není členem SPD a ani se jím nikdy nestane. Stanovy strany totiž dávají Okamurovi a jemu nakloněnému vedení mnoho možností, jak vnitrostranickou opozici eliminovat. Ta ostatně vychází z jeho předchozích zkušeností… Klíčová zde bude pravděpodobnost, že by Rajchl rebelií něčeho konkrétního dosáhl, možnost utvoření spojenectví s někým dalším z poslaneckého klubu nebo šance, že se Okamuru skutečně povede odstřelit.

Dost možná bez nadsázky se dá říct, že rok 2026 rozhodne o osudu Václava Moravce. Ale také – a především – o nezávislosti veřejnoprávních médií. Dá se čekat střet mezi zestátňovací koncepcí Andreje Babiše a reformou v mezích zákona ministra kultury Oty Klempíře. Jeho výsledek bude záviset na tom, jak moc pro koho z nich bude výsledek reálně důležitý. Česká televize i Český rozhlas však budou pod politickým drobnohledem, což není dobrá zpráva samo o sobě.

První měsíce Babišova vládnutí také napoví víc o tom, jaký vztah bude mít nová moc s novináři obecně. Slovenská cesta totiž varuje. Nejde jen o vytvoření STVR, která svou depolitizací ve vysílání nahrává Ficově vládě, ale také o výsadní postavení některých alternativních médií. Ta začínala jako vysmívané internetové projekty, postupně se však propracovala do pozice těch, kdo na rozdíl od tradiční slovenské mediální scény mají možný prakticky neomezený pohyb po ministerstvech nebo přístup na tiskové konference. Některé postavy těchto médií se dokonce vyšvihly až do pozic poradců nebo vládních zmocněnců. To, jestli Andrej Babiš, ale především jeho koaliční partneři, napodobí i v českém kontextu, nám hodně řekne o tom, jaká je síla dezinformací v českém politickém vesmíru.

Andrej Babiš se na evropské půdě bude snažit působit jako efektivní manažer, který dokáže vše vyjednat, se zvláštním důrazem na to, aby výsledky dokázal prodat svému domácímu publiku. Bude balancovat mezi takovými pozicemi, kde je na jedné straně Emanuel Macron a na straně druhé Viktor Orbán. Tato strategie chytré horákyně bude přinášet hlavně marketingové ovoce, česká zahraniční politika se tím však stane o něco méně čitelnou.

Na Babišův evropský profil však bude mít obrovský dopad to, jak na jaře dopadnou výsledky maďarských voleb. Pokud se Viktoru Orbánovi podaří uhájit svou pozici, bude Babiš pracovat s obnovenou legitimitou jeho frakce Patrioti pro Evropu. Pokud Orbán prohraje, tato skupina tím citelně oslabí. Nepřímý dopad na českou politickou debatu budou mít i další evropské volby. Ty v některých německých spolkových zemích naznačí, co efektivně platí na zadržování vlivu radikální pravice. Ty ve Slovinsku ukážou, jestli se návrat populistů může povést i někomu jinému než Babišovi. A ty dánské pomohou dát odpověď na rébus, jaká azylová a migrační politika je dál slučitelná s udržením si pozice mainstreamové strany.