Kdo je levicový terorista a drogový dealer Nicolás Maduro, venezuelský prezident, kterého zajal Trump
Rok 2026 začal mimořádnou, bezprecedentní a bleskovou akcí Donalda Trumpa – americké letectvo v sobotu bombardovalo vojenské cíle ve Venezuele a pak vojáci speciálních sil zajali a odvezli ze země prezidenta Nicoláse Madura (63) i jeho manželku, poslankyni Cilii Floresovou. Maduro byl diktátorem a je příkladem latinskoamerického levicového šílenství. Proslul krutostí, podvody, potlačováním jakékoli opozice, oslavoval státní terorismus a vyživoval svůj režim prodejem drog.
Nicolás Maduro Moros, který se narodil 23. listopadu 1962 ve venezuelském hlavním městě Caracasu, byl vůdcem izolovaného zkorumpovaného totalitního režimu, kterého podporovala Čína, Rusko, Írán, Severní Korea a Kuba. Maduro již nějakou dobu očekával útok Spojených států, které kvůli tomu shromáždily v Karibiku desítky válečných lodí, kolem 15 tisíc vojáků a agenti zpravodajské služby CIA podle dostupných informací měsíce operovali přímo ve Venezuele a připravovali podmínky pro jeho svržení. Jenže Maduro neměl v úmyslu se vzdát. Za žádnou cenu nechtěl v ničem ustoupit, protože věděl, že by to mohlo znamenat nejenom jeho konec, ale i možný konec po desetiletí vládnoucího levicového režimu. Podle některých informací byl Maduro dokonce ze svého paláce odveden americkými vojáky za použití násilí.
Přitom loni v listopadu s ním telefonicky hovořil americký prezident Donald Trump a vyzval ho k odstoupení. To Maduro odmítl a pak se Trumpovi veřejně vysmíval a provokoval ho. To byla podle všeho jeho osudová chyba. Něco takového si sebestředný a nevyzpytatelný prezident USA nenechá od nikoho líbit.
Co bude dál?
Co přesně se teď stane ve Venezuele, není jasné, protože část veřejnosti, hovoří se o jedné třetině, Madura silně podporovala. Stejně jako armáda, která kontrolovala významnou část ekonomiky. Na jeho straně stály i policie a další bezpečnostní složky, které se zase podílely na pašování a prodeji drog, z kterých představitelé režimu léta profitovali.
Ve skutečnosti Maduro ale vládl prakticky sám. V tom připomínal severokorejského diktátora Kim Čong-una nebo svůj někdejší vzor, kubánského vůdce Fidela Castra. Na libovůli Madura závisela konečná rozhodnutí vlády, parlamentu i armády. Byl to on, kdo měl poslední slovo.
Za Madurova režimu, který se chopil moci v březnu 2013 po svém guru Hugo Chavezovi (ten zemřel na rakovinu), byly zatčeny desítky tisíc lidí. Někteří lidé byli mučeni, další zemřeli za podivných okolností. Několik milionů Venezuelanů ze země emigrovalo. Prezidentské i parlamentní volby vždy končily nejrůznějšími podvody. Mezinárodní společenství je nikdy neuznalo za férové a demokratické. Do vězení šli i lidé, které předtím Maduro považoval za své přátele a které exprezident dokonce veřejně chválil. Příkladem je Pedro Tellechea, ministr průmyslu a národní výroby, který byl zatčen 21. října 2024. Byl obviněn ze spolupráce se Spojenými státy na podkopávání postavení PDVSA, což je státní ropná společnost. Mimochodem, z té mělo být za posledních třicet let ukradeno pro potřeby socialistického režimu kolem 100 miliard dolarů, ale některé údaje hovoří až o 300 miliardách.
Kdo je ale Maduro?
Když byl v prosinci 2012 bývalý vůdce venezuelské levicové revoluce Hugo Chávez před dalším vážným chirurgickým zákrokem a už tušil, že se blíží jeho konec, vyzval Venezuelany, aby zvolili Madura za jeho nástupce. Chávez zemřel 5. března 2013. Maduro byl tehdy ověnčen mnoha funkcemi – byl ministrem zahraničí, předsedou Národního shromáždění a poslancem vládnoucí Sjednocené socialistické strany. Jenže ve skutečnosti ho většina národa nijak podrobně neznala. Důvod? Ten samý, na který teď dojel Maduro. I Chávez vládl především sám.
Španělské noviny El País, které velmi podrobně monitorují situaci ve Venezuele, loni k Madurovi napsaly: „Maduro nabízí poměrně jednoduchý osobní příběh, postrádající napětí nebo hrdinské ambice. Narodil se v Caracasu v roce 1962 do rodiny ze střední třídy. Jako dítě měl rád sport a hudbu. Jako mladý muž se začal angažovat v sociálních bojích a politice. Nic moc odlišného od životopisů ostatních mužů a žen jeho generace. V jeho oficiální biografii, knize Nicolás Maduro. Současnost a budoucnost, kterou napsala Ana Cristina Brachová, začíná kapitola s názvem ´Nicolási, kdo to je?´ těmito větami: ´Je to vysoký muž s dobrým smyslem pro humor. Zdá se, že tak ho popisují všichni, kdo jsou mu blízcí. Duchovní, ochranitelský, vášnivý a vtipálek.´ To není portrét vůdce. Životní příběh Nicoláse Madura je plný nepřesností, mezer a nejasností. Jeho údajný původ z ´dělnické třídy´ je stejně nejasný jako jeho status ´dělníka´: sám uvedl, že začal pracovat v dopravním podniku města Caracas, kde pracoval jako řidič autobusu, ne z nutnosti, ale v reakci na strategii své politické strany. Ačkoli byl na střední škole studentským vůdcem, nikdy nešel na univerzitu. Jeho formální politické vzdělání je omezeno na několik měsíců ve škole pro kádry na Kubě. Některé drobné detaily, například údajně hrál na basu v rockové skupině, posilují myšlenku, že Maduro nemá svůj vlastní příběh, že jeho život je pouze směsicí náhod. A těch náhod je více než jasných osobních aspirací. Chávezovo rozhodnutí jmenovat ho svým dědicem tuto představu také podporuje. Madurovo prezidentství nevzniklo z touhy, ale bylo mu uloženo jako povinnost.“ Tolik deník El País.
Jenže to podle některých komentátorů a analytiků vedlo k tomu, že Maduro byl v počátcích svého prezidentování hodně podceněn. Navíc je to člověk, který postrádal přirozené charisma. To vše jako prezident nahradil neústupností, zákulisními čachry a tvrdostí až krutostí jak ke svým oponentům, ale někdy i některým svým příznivcům. Maduro se naučil žít v jakémsi Matrixu. Říkal jen to, co chtěl a kdy chtěl. Nezáleželo mu na tom, zda hovoří k chudákům či zbohatlíkům. Riskoval. Byl nabubřelý, protože si byl jistý, že jeho pozice je mimořádně silná. A ona byla skutečně ve Venezuele dlouho silná. Jenže narazil na excentrického Donalda Trumpa. Ten nikomu osobní invektivy neodpouští.
Postupná destrukce
Navíc problémy země, která byla za Madura velmi mizerně řízena, se kumulovaly. Dramatické, dlouholeté ekonomické a sociální kolapsy Venezuely zdiskreditovaly socialistickou politiku v myslích celé generace voličů. Přitom stát disponuje druhými největšími zásobami ropy na světě. Jenže levicový režim je už léta pod sankcemi a nedokázal zabezpečit ani základní životní potřeby obyvatel. V tom silně připomíná Kubu. Každoroční průzkum mezi více než 19 000 respondenty v 18 zemích, který provedla v roce 2024 chilská agentura Latinobarómetro, ukázal, že Latinoameričané začali měnit názory. Podpora levicových myšlenek je stále menší. Na desetibodové stupnici se v průzkumu ukázalo, že nejméně populárním vůdcem Latinské Americe je právě Nicolás Maduro, socialistický diktátor Venezuely, se skóre pouhých 1,3 bodu.
Navíc kartely a další organizované zločinecké skupiny v posledním desetiletí výrazně posílily díky ohromujícímu nárůstu jejich příjmů z pašování drog. Podle Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu dosáhlo množství kokainu vyrobeného na celém světě v roce 2023 odhadovaných 3 700 tun, ve srovnání s 902 tunami v roce 2013. Téměř veškerá světová koka, surovina pro tuto drogu, se produkuje ve třech latinskoamerických zemích – Bolívii, Kolumbii a Peru. A Venezuela se stala v regionu jedním z odrazových můstků pro pašování drog. Tomu Maduro přihlížel, protože on sám i jeho blízcí z toho měli zisk. V celé Latinské Americe proto našel Trump podporu při svých loňských vojenských úderech proti lodím pašujícím drogy a dalším cílům ve Venezuele. I když u toho porušoval mezinárodní právo.
Americká trumpovská administrativa pak přeformulovala venezuelského vůdce na narkoteroristického diktátora. Obvinila ho, že přiživuje drogovou krizi a nelegální imigraci ve Spojených státech a tvrdila, že ve Venezuele nyní „vládne organizace obchodující s drogami, která se sama etablovala jako národní stát“. V červenci loňského roku proto nařídil prezident Trump Pentagonu, aby použil vojenskou sílu proti některým drogovým kartelům v regionu, včetně Tren de Aragua a Cartel de los Soles, o nichž Bilý dům tvrdí, že v jejich čele stojí Maduro a jeho nejbližší pobočníci.
Když se Maduro odmítl podvolit americkému tlaku, jeho dny byly sečteny. I když jeho zajetí a možné dlouholeté uvěznění jsou pro mnohé šokující. Jenže odpovídají tomu, jak Nicolás Maduro vládl. Bez kontroly, bez obezřetnosti, krutě, namyšleně a zpupně. Jako každý diktátor.
