Pavel Páral: Černá díra na peníze v hořící haldě. Proč stále víc spoléháme na stát?
Ve společnosti stále roste pocit, že každý problém se vyřeší, pokud se do něj pustí stát a jím vlastněné podniky. A tak se postátňovaly plynovody, benzínové pumpy a nyní je v módě spoléhat na státní a obecní developement při řešení bytové krize. Jako by zde nebyla zkušenost třeba s Českou poštou, nebo s aktuálně propíraným státním podnikem Diamo, který se zabývá zahlazováním následků hornické činnosti a už skoro třicet let se pokouší marně vyřešit problém hořící heřmanické důlní haldy na Ostravsku.
Výsledkem mnoha let pokusů o sanaci haldy jsou utracené obrovské náklady na nefunkční řešení, vleklý spor o další miliardu. A zároveň výhled, že zde Diamo bude míst kšeft na dalších deset let za tři miliardy a místní obyvatelstvo bude dál obtěžovat zápach spalin s ne zrovna zdravými výpary. Místní odborníci přitom tvrdí, že nový plán je velmi riskantní a neúspěch může znamenat opravdovou ekologickou katastrofu.
Od 90. let, kdy se halda vysoká místy až sedmdesát metrů samovolně vznítila, se do pokusů o její likvidaci investovaly miliardy korun. Zatím nejvíc racionálně se zdála první snaha na likvidaci formou postupného rozebírání haldy a zpracování využitelného materiálu v separační lince, kterou za vlastních 270 milionů korun postavila a provozovala soukromá firma Ostravská těžební. Ta chtěla náklady a zisk pokrývat z vytříděného použitelného materiálu. Diamo ale nedohlédlo na kvalitu materiálu, ekonomika linky se zhoršila s poklesem cen uhlí v době před covidem a státní podnik smlouvu nakonec vypověděl. A Ostravská těžební se od roku 2020 soudí s Diamem o 1,2 miliardy korun – podle firmy jí podnik zatajil míru kontaminace materiálu. Pokud by Diamo spor prohrálo, účet daňových poplatníků tak ještě naroste.
Další fatální selhání souvisí s ochranným příkopem, který měl zabránit šíření ohně z nitra haldy k blízké skládce nebezpečných chemických odpadů. Za jednu tunu hlušiny, kterou Ridera Bohemia z odvalu odvážela, platila státnímu podniku dvě koruny, tento materiál pak se ziskem dál prodávala. Diamo pak nechalo pracně vyhloubené příkopy tou samou firmou opět naplnit materiálem. Příkop byl postupně zavážen 580 tisíci tun materiálu, o správnosti budování ochranné stěny se však dnes vede spor – Ridera předkládá znalecké posudky, které potvrzují, že použitý materiál je v pořádku, Diamo však dál tvrdí opak a provedlo již více než 60 hloubkových vrtů, aby nalezlo pochybení. Celou věc šetřila policie, nikoho z aktérů však nakonec z trestného činu neobvinila. Výsledkem je, že budování oddělovacích vzdušných stěn stojí a Diamo riskuje šíření hoření nedokončenými stěnami směrem ke skládce chemického odpadu. Situace se tím dál zhoršuje.
Namísto systematické sanace Diamo nyní prosazuje stavbu sarkofágu, který má zapouzdřit třetinu haldy a oheň pod povrchem zadusit. Cena se odhaduje na 2,3 až 3 miliardy korun a práce potrvají nejméně deset let. Místní důlní odborníci přitom varují, že při tomto řešení existuje riziko vzniku neřízených chemických reakcí a kontaminace podzemních vod Projektová dokumentace přitom vzniká přímo v Diamu – veřejná soutěž na projektanta byla zrušena. Diamo tvrdí, že jeho projekt sarkofágu je bezpečná a osvědčená technologie a odvolává se na příklady, odvalu Libušín na Kladensku.
Heřmanická halda se tak z ekologické hrozby proměnila i v ekonomickou černou díru. Obrovské prostředky byly vynaloženy na nefunkčních projekty, další miliardy jsou vázány na riskantní sarkofág, u něhož není jisté, že bude fungovat. K tomu připočtěme probíhající soudní spory a pokuty. Pokud stát nepřistoupí k transparentnímu a odborně řízenému postupu, hrozí, že se účet ještě výrazně navýší – a halda bude hořet dál. Ale státní zaměstnanci s Diama budou mít na další léta zajištěné živobytí.
